Pavel Kohout je na české kulturní scéně postavou poněkud kontroverzní. Jedna skupina lidí mu nemůže prominout jeho svazácko-údernické začátky a pro druhou je neodpustitelné jeho následné odrození z lůna rodné strany. Bez ohledu na tento spor mu ale jedna věc upřít nejde – není postavou přehlédnutelnou. A stejně tak přehlédnutelnou není ani inscenace Psí matka v Divadle Na prádle v Kohoutově režii vlastní dramatizace.

Přibližně před týdnem jsme Vám na UnBornu přinesli recenzi výstavy Od Hollara k Beuysovi. Na stejném místě, v Galerii Klementinum, pouze o patro výše, probíhá v podobném termínu také výstava současného českého malíře Jana Šafránka s lakonickým názvem Svět lidí.

V nevelké galerii na Betlémském náměstí probíhá výstava grafických děl maďarského malíře, zakladatele jednoho ze základních směrů geometrické linie výtvarného umění Victora Vasarelyho. Tento průkopník Op Artu, který se vyvíjel po boku Pop Artu v šedesátých letech, dobyl celý svět a ovlivnil každodenní život, a to nejen prostřednictvím obrazů a grafik, ale také užitého umění, světa módy a architektury. Vedle své umělecké tvorby spolupracoval i s Ernö Rubikem, dalším maďarským géniem, na podobě jeho hlavolamů.

Kdo ví, proč se naše filmová rubrika profiluje jako velmi severská. I já nyní přispěji svou troškou do mlýna, tentokrát dojmy z letošního Febiofestu, neboť více než měsíční rozestup mi umožňuje již zcela zodpovědně tvrdit, že to byl opět mimořádný zážitek, který všechny nedomrlé Dny evropského filmu, nemluvě o zcela slaboduché české kinodistribuci, hravě předčí.

Podobně jako s debatou o radaru, je zatěžko rozumnému člověku přidat se na jednu, či druhou stranu, když obě používají tak nablblé argumenty a jsou reprezentovány leckdy zcela nechutnými personami...   

Klasický příběh oposlouchaný z rozhlasu, mnohokrát čtený i přečtený, děsivé „Kááááájíííí“, znějící v uších i po letech, a mrazivý pocit bezmoci zkřehlé Gerdy...