Apostrof II aneb Pokračování

Apostrof logo

Ještě před (dnes už víme, že vítěznými) Genetovými Služkami z jižní Koreje byla na programu letošního Apostrofu dvě představení.

Chronologicky jako první se v Divadle v Celetné představil česko-mexický projekt sdružení Transteatral (Ne)hodné náhody. Spíše non-verbální inscenace je sledem několika pohybových obrazů, jejichž smysl je sice odhadnutelný, ale bez „manuálu“ programu nepříliš pochopitelný. (Ne)hodné náhody mají být příběhem „ o těch, kteří přicházejí a odcházejí, zůstávají a mizí, o lidech bez půdy a země, o neosobách.“ Tento mezinárodní příběh by měl být schopen fungovat kdekoli na světě. Je jedno, jestli na Národní třídě v Praze nebo na Zona Rosa v Ciudad de México. V Celetné to bylo tak: situace tvoří mikropříběhy oněch čtyř tuláků, ale jednotně nefungují, nevyprávějí.

Následujícím pondělním představením je další mexická specialita, skrytá pod názvem Dům touhy. Konkrétně a jednoduše: Teatro Carpa Carlos Ancira přivezlo divadlo pro slepce! Pro nevidomé je to asi divadlo, pro vidoucí spíše zážitek. Jak to pojmout? Jak ošálit zrak u divadla, jaké to je, nedívat se v divadle?

V Domě touhy to bylo asi tak: dvojstupy diváků (většinou těch vidoucích s klapkami na očích), dusno a horko posledního červnového dne, do jednoho ucha se vám dere španělština, která se mísí s angličtinou z toho levého, a mezi tím vším „divák“ sám za sebe, divák, který přemýšlí, jak naložit s těmi zbývajícími smysly. Ale k věci. Divadlo? Těžko říct, asi nic moc, ale standardní parametry selhávají a koneckonců nepatří k dobrým mravům psát o něčem, co recenzující neviděl. Snad tedy jen pár dojmů: mám-li to brát „jako divadlo“, pak tedy opravdu nic moc, vjemy typu – popcorn na chroupání, pár vůní a pachů, rozcvička s provazem, emotivní španělština mísící se se strojovou angličtinou. Ale to pravé divadlo si každý asi hraje sám se sebou, se svojí omezeností, se svojí nevidoucí neschopností dívat se kolem. Vnější okolnosti fungují podle divadelních pravidel, jenže svět za zavřenýma očima podle těch svých. Páchnoucí petrolej a následné plamenomety směřované na diváky (požár!!!) se nevyrovnají zážitku nejistoty mikroprostoru jedné židle. Rozhodně zážitek, ale divadlo?

Den poslední, úterý. Sólo pro muže a ženu, představení ze šikmé plochy jejich života a Divadla v Celetné. On alkoholik, Ona jeho žena. Hans a Rosa. Ona žijící ve vlastním světě, kam nikoho nepouštěla, On její muž. Drama současného rakouského dramatika Felixe Mitterera v podání Veroniky Pernthaner a Matthiase Hochrandla. Moje monstrum, detailně narežírované expresivní dialogy a monology (pravé slzy!) pokorně působících herců, v civilu dvou salcburských režisérů dvou různých hereckých společností, kteří spolu tvoří radost.

Posledním představením před závěrečným soiréé v Krásných Ztrátách bylo kolektivní studentské divadlo ze Sibiře. Konkrétně inscenace hry Ivana Viripajeva Město, kde žiji studentského souboru na Státní univerzitě Kemerovo. Dva andělé přicházejí do města, kde schází protipól, kde nefunguje rovnováha a smysl je ztracen. Dva andělé, obyvatelé města, papírová scénografie z časopisů, zpěvy, tance a (amatérská) radost z hraní! A tak se stane zázrak!

Je konec desátého ročníku festivalu. Tak k tomu příštímu: ať najde finanční protipól a smysl ať není ztracen!

Průměr: 5 (1 hlas)

Zpět nahoru