Chuck Palahniuk: Klub rváčů - Rozladěná anarchistická hymna

Klub rváčů

Ačkoli se náš web zaměřuje převážně na kulturu pražskou, dovolujeme si Vám vzhledem k výjimečnosti níže popisované události přiblížit i dění na jiných než metropolitních jevištích. Přijměte proto recenzi na inscenaci Klub rváčů, se kterou 26. května hostovalo ve Švandově divadle Činoherní Studio Ústí nad Labem.

Jistá exkluzivnost projektu spočívá zejména ve faktu, že se ústeckým divadelníkům podařilo získat práva na jevištní přepracování stejnojmenného románu Chucka Palahniuka, která jsou autorovými agenty střežena jako největší poklad. Prestiž knižního bestselleru posílená neméně známým filmovým zpracováním s hvězdným hollywoodským obsazením (Edward Norton, Brad Pitt, Helena Bonham Carter) vyvolává proto v případě původní české adaptace (Johana Součková) nemalá očekávání a klade na inscenátory obzvláštní zodpovědnost. Obtížně splnitelnou dramaturgicko režijní výzvou je navíc výrazně introspektivní románová ich-forma, vzpírající se pro divadlo běžnému rozdělení promluv do dialogu většího počtu plnohodnotných postav.

Jako inscenační klíč, určený z valné části zmíněnou dramaturgickou úpravou, zvolil režisér Filip Nuckolls k předloze pietní až konzervativní převyprávění. V epicky širokém záběru se před divákem objevují desítky drobných postaviček - pacientů v terapeutických skupinách, jednotlivých rváčů či policistů, které jako nepříliš významné satelity obíhají kolem ústřední schizofrenické dvojpostavy (Já a Tyler Durden) a její pochybné lásky Marly Singerové. Nároky na početné obsazení jsou sice umenšeny obsazováním některých herců do více rolí, ale i tak před diváky defiluje 16 členný ansámbl, do jehož řad bylo údajně nutné zapojit i některé techniky divadla.

Bohatě obsazené davové scény jsou jedním z dokladů realistického přístupu, který jako by vyplýval z typické Palahniukovské formy proslulé záplavou pečlivě vykreslených detailů. Šokantní naturalismus předlohy je na jeviště přenesen také v podobě krvavých šrámů, brutálních, ač bohužel často kašírovaně působících bitek i igelitových pytlíků s lidským sádlem (Klub rváčů si vydělává výrobou mýdla z tuku odsátého bohatým paničkám při liposukci.). Popisné, až filmově ilusivní jsou také interiérové kulisy scénografa Lukáše Kuchinky, představující halu kdysi luxusního, dnes zabedněného a chátrajícího domu se schodišťovou halou, nemluvě o civilních kostýmech, které inscenaci věnovala firma New Yorker - jejich autorství se proto zdráhám přiřknout oficiálně uváděné kostýmní návrhářce Janě Smetanové. 

V inspiraci filmem, konkrétně tím od režiséra Davida Finchera s Edwardem Nortonem v hlavní roli, lze spatřovat také jeden z hlavních problémů inscenace. Obzvláště Jan Plouhar v roli zlého alter-ega hlavní postavy Tylera Durdena a Tereza Hofová jako věčně „přifetlá“ Marla Singerová jako by kostýmem a zejména hereckým projevem imitovali před téměř deseti lety zaznamenané kreace Brada Pitta a Heleny Bonham Carter. Marek Němec se hlavní úlohy nažehleného úředníka, kterého asepticky plastová doba dohnala k vnitřně i vnějšně destruktivnímu šílenství, ujímá sice po svém, avšak také nepříliš šťastně. Němec sám o sobě bezesporu oplývá neuvěřitelným lidským charisma, a je proto radost se na něj koukat. Svému výrazu však bohužel nedokázal vtisknout onu intelektuální rozpolcenost, znuděnou depresivnost či do sebe obrácenou sarkastičnost, která se na diváka valí spíše jen v podobě jakéhosi bezkrevného verbálního komentáře, rozbitého jen těžko uvěřitelnými návaly pětníkových emocí. Z hlediska herectví se jako nedostatečnost jeví také přílišná grotesknost v pojetí některých figurek davu, rozbíjející dominující naturalismus celkového konceptu. Ačkoli se nabízí spekulace, zda by nadsazená expresivita jako určující prvek budování inscenace nebyla formou výhodnější, jsou v rámci nastaveného modu tyto herecké excesy nemístně rušivé. Tímto způsobem se projevuje zejména uhrančivý herec improvizačního Divadla Demago Jiří Maryško, jehož výrazové přednosti (energicky trhané pohyby, hypnotizující poulení očí) jako by Nuckolls nahé a bezbranné házel do trní řemeslně realistické fachy, na jejímž pozadí působí jako amatérská křeč zoufalého komparsisty. V záplavě nedotažeností pro mě herecký vrchol inscenace představuje postava „Mého/Tylerova“ šéfa, kterého Matúš Bukovčan dokonale vykreslil jako na první pohled sebevědomého a silného, ve výsledku však slabého a s autoritou podřízených i vlastní manželky marně zápasícího muže.  

Na závěr nutno dodat, že se představení, které jsem 26. května ve Švandově divadle zhlédl, dočkalo výrazně pozitivní odezvy publika, projevené v nekončícím burácivém potlesku. Přestože trvalo přibližně dvě a půl hodiny, podařilo se inscenátorům udržet až do konce divácký i můj zájem. Otázkou pouze zůstává, zda nepřičíst dobrý výsledek spíše na vrub Palahniukově předloze, oplývající vybroušenou slovní ekvilibristikou a v jádru detektivním, dramaticky klenutým oidipovským příběhem.

Obrázek: http://www.cinoherak.cz/

Průměr: 4.9 (18 hlasů)

chm.........

Tak já nevim...tenhle tejden na to du potřetí, protože chci aby to viděli i mý kamarádi a muj názor je ten, že je to kurva dobrý. Jasně, asi se budete ohánět tim, že to stojí na tý výborný předloze a že činoherák je jediný divadlo na světě, co mohlo tuhle hru převést na jeviště.....a to se mi právě líbí, že i tak malej soubor ve smradlavym Ústí dokáže udělat hru, kterou si člověk užívá od začátku do konce a nespouští oči z jeviště. Ať jdu na jakoukoliv hru činoherního studia, vždycky sem uchvácenej jak z minimalistický scény, dokážou vytěžit maximum... Nooo a poslední věc - nikdo mi nebude sahat na Honzíka Plouhara a Terezku Hofovou....

Díky za komentář.

Díky za komentář. Máte pravdu, že za to, že Činoherní studio práva získalo, si zaslouží veliký obdiv. S tou minimalistickou scénou Vám úplně nerozumím - zrovna v tomto případě je přece až megalomanská. Jinak na Honzíka a Terezku Vám nešahám, šahám pouze na jejich herectví, a to navíc ještě v této konkrétní inscenaci :) Mějte se pěkně.

Mimo...

Hele, nepřijde vám dost mimo, že když jdete na klub rváčů, kterej je v podstatě kritika prefabrikovaný společnosti, kde maj věci větší hodnotu než co jinýho, tak první, co uvidíte po vstupu do divadla je logo New Yorkeru? Bizarre! Beno

New Yorker

No dyť jo, voni to přece nosej proto, že jsou součástí toho hnusnýho kravaťáckýho světa. To je zřejmě, slovy autora článku, ten naturalismus. Standa

marla

hm, díky za názor. akorát že jsem ten film viděla až po třetí repríze naší inscenace. schválně jsem se na něj nechtěla kouknout, abych se nenechala zavést, tak jsem asi možná měla, ale nevim, jestli by mě to pak bavilo zkoušet, protože už by to bylo jenom o tom "udělat to jinak" ... ale stejně mi nepřijde, že bychom já nebo filmová marla byly nějak výrazně podobný.ale na druhou stranu ta postava je prostě nějak napsaná, takže jistá podobnost je asi nevyhnutelná! s kostýmem je fakt, že to mě pak trochu do očí praštilo. ale s tím se zase musí počítat, že hodně lidí si na tom filmu ujelo a budou prostě srovnávat. já si ale ujela spíš na poselství ty knihy, než na tom filmu.
a co se týče sponzoringu new yorkeru - kdyby ´ste trochu koukli pod pokličku divadelních rozpočtů a skutečných finančních možností divadla, tak se nedivíte. to je prostě nutný zlo. on asi ani brad a spol to nedělali zadarmo a bez sponzorů a jako holywoodský hvězdy si jedou ten největší mainstream.
my jsme prostě chtěli vyjádřit čím nás dostala ta KNÍŽKA a její výpověď je myslím v současným stavu společnosti pořád aktuální a to vidím i na reakcích po představeních a za to jsem ráda! a považuju za okozlující, že to můžeme dělat, a že jsme měli to štěstí se s tim potkat...
tera hof.

terce

terezka je nejlepší herečka

Zpět nahoru