Disciplüna: Síla brněnského zvyku

Jan Mazák jako Caribaldi v Městském divadle Brno

Jako ironický špendlík si zabodlo Městské divadlo Brno do svého slušivého repertoárového oblečku inscenaci Síla zvyku, drama Thomase Bernharda v režii Hany Burešové.

Zítra v Augspurgu!

Hříčka tematizující vyšinutou touhu po dokonalosti zastihuje cirkusového principála Caribaldiho (Jan Mazák), kterak tyranizuje podřízené, potažmo příbuzné secvičováním kvintetu Pstruh Franze Schuberta. Čtveřice skládající se z Žongléra (Viktor Skála), Šprýmaře (Michal Isteník), Krotitele (Igor Ondříček) a Caribaldiho vnučky (Barbora Jelenová) bezvýchodně čelí umanutému principálově snažení o vytvoření dokonalého uměleckého útvaru. Podobně jako Caribaldi téměř neovládají žádný hudební nástroj a jakákoliv snaha tak upadá do dvaadvacetiletého teroru bez jediného kloudného výsledku. Inscenace nepátrá po náhlém rozuzlení či vyřešení konfliktu cirkusáků s principálem, spíš nahlíží do tísnivého okamžiku kdykoliv vystřihnutelného z kontinuálně, plazivě pokračujícího stereotypu uvnitř komunity. Sny a tužby se tříští do frustrace, upozaďují se před zdánlivou náplní jejich životů – secvičovat a jednou možná předstoupit před publikum. Text výrazně pracuje s repetetivností replik a motivů – zejména Caribaldiho promluvy často ve smyčkách přechází z jedné situace do druhé. Nejvýraznější replikou,  celou inscenaci lemující leitmotiv zní: „Zítra v Augspurgu!“ 

Zítra v Augspurgu!

 Režisérka Hana Burešová Sílu zvyku minimalisticky stylizuje do bizardní až jedovaté grotesky, pro níž se pilíři stávají zejména herecká akce a „veselé klaunské vstupy“, dokumentující cirkusové dovednosti jednotlivých postav. Veškeré soustředění je koncentrováno do postavy samotného Caribaldiho, nejdominantnějšího prvku inscenace, který ze scény téměř po celou dobu nesejde, zároveň nejprovokativnějšího svým minimalismem – pouze ve velké většině inscenace sedí a velí. Ostatní postavy kolem něj kmitají, oproti statickému principálovi až chaoticky zrychleně. Klaunské vložky, vsazované mezi jednotlivé obrazy zajisté fungují jako úlitba „měšťanskému“ obecenstvu, zřejmě aby došlo pocitu úlevy. Inscenace je přece jenom nepřetržitým sledem nadávek, stížností a příkazů v níž je třeba odlehčení ve formě zábavného „spektáklu“. Avšak na druhou stranu mohou být vnímány jako nanejvýš ironizující podstatu povrchní zábavy a dokonce i tvůrců, kteří tento typ „kultury“ produkují jako je např. samotné Městské divadlo. Zábava jako povrchní nadstavba, samonosně držící na nejistých základech, cirkus absentující myšlenku a tvůrčí invenci, splňující pouhé vyplnění kolonky ve výpisu „programu na večer“. Nejsou právě postavy Žongléra, Šprýmaře či Krotitele nositeli tohoto druhu podívané? Figurky plnící stereotypní a vyprázdněné úkony, které se už po léta projevují i v jejich civilním projevu. Tento ostrý ironický osten souzní s celkovým hořkým vyzněním a až sadistickým humorem. Nakolik je ovšem tento prvek v inscenaci prokompovaný a vyprázdnění tohoto druhu zábavy tematizuje či se sám vyprázděným stává, těžko definovat. S tím vyvstává další otázka. Síla zvyku je zároveň dramatem, které pojmenovává naturel rakouského, popř. německého prostředí a tamější obsedantní touhu po dokonalosti, přesnosti a nadharmonii. Platí to však o českém prostředí, které je známo svou schopností hluboké ignorace a lenosti? Jsou skutečně Češi schopní vyžadovat tak bizardní disciplínu po svém okolí? Hlavním tématem inscenace má být bezúčelné pachtění za výsledkem, bezvýchodnost cyklického snažení, frustrace z prázdnoty obíhat obvod šapitó jako cirkusový lipicán. Ovšem stále je v atmosféře podprahově přítomen pocit pochybnosti nad projevem zuby lehce vystrkujícího latentního fašismu. Nemají být právě klaunské vložky záplatou této znepokojující otázky a mírné přehození pozornosti spíše k inscenátory zvolenému ústřednímu tématu?

 

 

Zítra v Augspurgu! 

Cirkusovou dovádivost inscenace Burešová přenáší přes každou z postav rozdílným způsobem. Každé postavě přiřknula pohybovou stylizaci na základě jejich profese a zároveň naturelu, který něčím profesi problematizuje. Pracuje zejména se situační komikou a „poetikou trapnosti“, pointy jednotlivých situací nechává vyplynout do prázdna a zároveň tím zhustit dojem všudypřítomné bezvýchodnosti. Mazákův Caribaldi autoritativností září, kyne smyčcem, jak taktovkou, ohnivě metá: „Zítra v Ausburgu!“, nervózně poklepává na dřevěnou nohu. Daří se mu odklánět od prvoplánového výkladu postavy Caribaldiho jako „Vůdce“, čímž sice na jevišti vzniká postava autokratického psychopata, ale dává tušit, že ne pro nepřijetí na vídeňskou akademii umění. Vnučka je přese všechno pohybové nadání velmi hloupá, naivní a sadistickému běsnění svého děda nejsnadněji podléhá. Barbora Jelenová se možná až příliš nechala strhnout svody stylizace a z postavy tak vytvořila jedno z nejhloupějších stvoření a obětí na jevišti. Viktor Skála s nonšalantním klidem přistupuje k poněkud roztržité figuře a mocně se kývá na hraně podbízivého kýče a kultivovaného „umělce“ jako topol ve větru. Žonglér tedy umí kromě překvapivých kejklů s talíři dojmout i do prázdna vyznívajícími replikami, svou bezradností a utkvělou potřebu mít čisté oblečení. Krotitele Igora Ondříčka, pijana a bouřliváka nejlépe vystihuje vztah k zodpovědnosti. Jak pracovní tak i v „dobrovolných“ aktivitách. Skrze nepřetržitou opilost přestává vnímat realitu, krocení divé zvěře se mu spojuje s cvičením kvintetu – Caribaldi nekouše, ale lvi ano. K Ondříčkově cti, že tak prvoplánová figura jako je věčně opilý svalovec na jevišti, neklouže po povrchním obrazu bezvládného panáka, nýbrž dodržuje stylizaci a vytváří bizardní pohybové kreace. Nejkinetičtější, zároveň nejtragikomičtější postavou je melancholií postižený Šprýmař, postavička, pro kterou je humor i v jeho nejubožejší formě zpříjemněním hluché a trapné situace. Ostře zvýrazněné obličejové rysy jako jsou ústa či oči dovolují Michalu Isteníkovi výraznou mimiku. U Šprýmaře je cirkusová stylizace nejvýraznější a nejdivočejší.

 

Zítra v Augspurgu!

 

Minimalistickou koncepci výrazně dotváří scéna Tomáše Rusína. Podobně jako Rusín koncipuje náznakovou, dobově neurčitou scénu, tak i kostýmy Zuzany Štefunkové - Rusínové nenesou žádný konkrétní dobovětvorný znak. Celková barevnost inscenace se odvíjí od kontrastu černého jeviště a bílé scény. Caribaldi je jedinou postavou, která není oděna v jiném než černobílém kostýmu, zatímco každá ze zbylých figur ostře prořezává tuto barevnostní koherenci nějakým výrazným červeným či růžovým prvkem kostýmu. Caribaldi, připravený kdykoliv koncertovat, sedí hrdě ve smokingu, jeho napětí umocňuje upnutá vestička a na jeho „dirigentských“ hlasivkách třepotající motýlek. Vnučka je přesným prototypem provazochodeckého děvčátka v tělo obepínajícím, růžovém, elastickém trikotku a sukýnce. Žongléra kryje slušivá, křiklavá, růžová košile a podivuhodné, reflexivní doplňky (motýlek, rukávy a široký opasek). Krotitelovo mužné tělo před zvěří chrání rudá vesta a posléze velký obvaz. Šprýmař je nakonec co do barevnosti nejbohatší postavou, kloubící do sebe nejsignifikantnější prvky klaunského převleku, jako výrazné líčení, komický čepec či velké boty.

Zítra v Innsbrucku!

V kontextu dramaturgie Městského divadla jde o počin zajisté odvážný, který může znejišťovat a provokovat více než muzikál nebo „lehký bulvárek“, zároveň však některé dramaturgické nesrovnalosti činí ze Sílu zvyku „měšťanskou rebelii“, lehké rýpnutí smyčcem do inscenačních i dramaturgických konvencí Městského divadla. Smyčec měl však prorazit Lidickou ulici a ne neopatrným vpichem vyletět o pár mil jinde. Smyčec vyletí zítra v Innsbrucku…

 
Průměr: 5 (3 hlasů)

Zpět nahoru