Divadlo Komedie v ohrožení a kulturní fronta ve zbrani

C:\Documents and Settings\Venca Párek\Plocha\Zbytečnosti\ddp.ashx

Ředitel

Ředitel Divadla Komedie Dušan D. Pařízek oznámil, že pokud pražský magistrát nenavýší dosavadní 12 milionovou roční podporu jeho divadla, s koncem aktuálního grantu, který připadá nakonec letošního roku, divadlo zavře. Současně kritizuje skutečnost, že o grantech rozhoduje úřad na poslední chvíli a ohrožuje tak chod divadla.

 

V první řadě přiznejme, že rozhodovat o grantech na poslední chvíli, jen pár dní před skončením těch předchozích, je naprosto absurdní a že  takové rozhodování by se mělo dít alespoň v ročním předstihu. Je v rovněž absurdní končit grant ke konci kalendářního roku, pokud dotyčné divadlo v létě nehraje a funguje dle standardních divadelních sezón, jak je v kraji obvyklé. Dále pak přiznejme,že Divadlo Komedie je na pražské (a vůbec celostátní) divadelní mapě čímsi výjimečným a svůj grant nedostává nezaslouženě, a že jiní, kteří by měli být dávno s hanbou vyhnáni za hranice města, pobírají nepochopitelně mnohonásobně více peněz – konkrétně 42 milionů ročně pro Švandovo divadlo na Smíchově je při skandálně nízké úrovni tohoto divadla, jež trvá již celých sedm sezón, do očí bijící. A to zdaleka není jediné, podívejme se například na Městská divadla pražská, tuto výkladní skříň divadelní pokleslosti. Nebo na divadla neprovokující sice svou ubohostí, přesto však delší čas již stagnující – Palmovka, Vinohrady nebo Činoherní klub.

Problematické ale je, pokud očekáváme, že co jednou začalo, musí nutně pokračovat, co si kdo obsadil, má mít navždy a že změna nutně znamená katastrofu. V Praze nejenže divadla nevznikají a nezanikají, nedochází zde ani k výměnám ředitelů a přílišným posunům ve složení souborů: mnozí umělečtí šéfové a ředitelé sedí na svých místech již více než deset let, jen málokdy při zachování stejně vysoké úrovně divadla. Sály a budovy obsazené týmiž soubory, v některých z nichž již k tvorbě v pravém slova smyslu nedochází řadu sezón, zakonzervované prostředí městských (státních) dotací a grantů, které naživu uměle udržují mnohé divadelní zombie, jejichž místo je dávno jen v dějinách divadla, nivelizace a rezignace na jakékoli hodnocení tím, že podporu přiznám prakticky každému, kdo si oni jen  řekne, i zažitá praxe v neustálém prodlužování víceletých grantů a dotací týmž subjektům zamezuje žádoucím změnám, dynamice a pohybu na pražské divadelní scéně, která je nesmírně zatuchlá, opotřebovaná a nudná. Paradoxní je, že právě Divadlo Komedie, jež jako jedno z mála vykazuje známky života a pozoruhodného uměleckého názoru, je nyní ohroženo: je zde mnohem více akutnějších adeptů na likvidaci nebo alespoň zásadní personální a dramaturgické změny. Ovšem i tak je potřeba si přiznat, že nic netrvá, nejméně pak ze všeho trvá divadlo, a že zánik a vznik patří nejen k životu, ale i k umění  - a že mají obvykle významné zásluhy – připomeňme pohádku Dobře tak, že je smrt na světě.

Rovněž fatální připodobňování divadla k (veřejné) službě má fatální následky: z místa, které by mělo být centrem odvážené, subverzivní, experimentální, tvorby, která se neohlíží na nikoho a na nic, se stává analogon ustrašené základní školy či okresní nemocnice, nebo co hůř – místní služebny policie. A s takovou představou divadla nebo kultury obecně, ať se jdou vážení a ctihodní veřejní služebníci, žebrající o obecní granty, vycpat.

 
Průměr: 4 (6 hlasů)

Zpět nahoru