Festival Apostrof I aneb Krátké shrnutí nebo dlouhá pozvánka

Apostrof logo

Sousloví nezávislé a amatérské divadlo je poněkud sporná marketingová značka. Je to totiž škatulka natolik bezbřehá, že je prakticky nemožné si pod ní cokoliv představit. Bude to mezinárodní Šrámkův Písek? Nebo hůř, Jiráskův Hronov? A proč by mě to mělo vůbec zajímat?

Tak předně je důležité ono slovo „mezinárodní“. Během pěti (v případě autora tohoto článku pouze čtyř) dnů se v Praze vystřídají divadla z roztodivných koutů světa od Slovenska po Jižní Koreu. To je, vzhledem k absenci sebenepatrnějšího překladu, výjimečná možnost ověřit si, nakolik je divadelní jazyk opravdu univerzální.

Dva extrémní póly letošního Apostrofu: Arménský (Divadlo Edgara Elbakyana) výbor z díla Williama Saroyana Smím prosit?, který by šlo snad nejlépe připodobnit k slabší produkci Městských divadel pražských (ploše zahraná konverzačka s neinvenčně popisnou vizuální stránkou). U té i při sebelepší vůli šlo porozumět pouze tomu, že hlavní postava je notorický pijan a vášnivý kuřák, neboť množství a pestrost zkonzumovaných tabákových výrobků a kašírovaných lihovin přesahovala míru pro běžnou dramatickou postavu obvyklou. Opačným extrémem bylo představení Genetovi hry Služky z již výše zmiňované Jižní Koreje (ART-3 Theatre). V něm se i přes jazykovou bariéru odehrává jasně artikulovaný emocemi nabitý příběh, či spíše rozehrání základní situace slavného Genetova textu. Vše bylo navíc provázené nesmírnou vizuální působivostí, která je na prakticky prázdné scéně vytvořena pouze precizně vymyšlenou i provedenou fyzickou akcí a neméně precizní prací s hlasem jediných dvou hereček.

Dalším důvodem je letošní novinka, která doufejme bude mít pokračování – diskuse s inscenátory. Tu oficiální část moderoval Vladimír Hulec a měla formu desetiminutové směsi otázek po smyslu díla (oblíbená otázka: „Proč jste si vybrali zrovna tuhle hru?“) a anketních otázek pro publikum (líbilo – nelíbilo). Šlo o určitou metaperformanci k shlédnutému představení, která dotvářela výsledný dojem. Příkladem za všechny je rakousko-italský režisér Reinhard Auer (Freies Theater Bozen) a jeho inscenace Elektry. Ta sama byla sice formálně výborně postavená, nicméně trpěla na poněkud vyčpělé totálně prožívací herectví s velkým afektem od začátku do konce. Ovšem Auerovo sebevědomé vystupování suverénního schůzového diskutéra dodalo společensky angažovanému poselství představení na autenticitě. Neoficiální část se pak odbývá ve foyer divadel (letos Divadlo v Celetné a DISK) a na každodenních večírcích v Krásných ztrátách. Její úspěch už však záleží na sociabilitě jednotlivých účastníků.

Pokud ještě na chvíli zůstaneme u slova mezinárodní, nabízí se další bod do diskuse. Konfrontace stabilní pražské divadelní nabídky a zahraničních produkcí. Výsledek nechme pro tuto chvíli stranou (ale bylo by to nejspíš nerozhodně) a spíš než rozdíly byly pozoruhodné podobnosti. Ty byly nejmarkantnější v případě maďarského DS Kompánia a jejich Poznámek k Othellovi s pražskými DOT 504. Obojí je čistě pohybové divadlo založené na kontaktní choreografii a přenášení pohybové energie mezi jednotlivými performery. Ovšem zatímco tvorba DOT 504 se tématicky soustředí na abstraktnější témata, soubor maďarský tímto emocemi nabitým způsobem převypravuje příběh a tanečně rozehrává spíše vztahy postav než interpretační koncepty. Každopádně obojí je strhující podívaná.

V době, kdy tento první článek o Apostrofu vyjde, bude už pozdě na to napravit své zaváhání. Ale pokud se i příští rok povede festivalu nějak přežít nejistý proces shánění peněz, stojí za to ho, byť třeba jen na několik představení, navštívit. Ono se tam, krom výše zmíněných důvodů, hraje i dobré divadlo. Někdy i průměrné. Někdy i podprůměrné. A někdy i vynikající.

Festivalový zpravodaj ke stažení zde

Průměr: 5 (3 hlasů)

Zpět nahoru