Malá inventura 2008 – den pátý aneb Poslední

Titan-foto_Stepan_Latal
Poslední den jakéhokoli festivalu bývá často rozpačitý. A nejinak tomu bylo i v případě Malé inventury, která nabídla poslední den akce program značně různorodý, což se bohužel týká i kvality. Ale možná to bylo tím, že v předchozích dnech jsme při výběru představení prostě jen měli větší štěstí. Tak tedy Triptych v Duncan centru, Exit v Rock café a nakonec Titán v Alfrédu ve dvoře, na kterého zašla naše redaktorka Anna Hejmová.

TitanV prosluněné atmosféře nedělního odpoledne si do Duncan centra v pražském Braníku, v tento den čtvrti ne nepodobné ospalému lázeňskému městečku, našlo cestu poměrně málo diváků. To by ještě nebyl takový problém, zas úplně prázdno nebylo. Pravým problémem této produkce byla sbíječka z vedlejší stavby, která v nepravidelných intervalech a nestejných intenzitách rozvibrovávala celé divadlo. Tato nemilá skutečnost samozřejmě naprosto rozbourala soustředění publika, tak nutné u čistě tanečního představení, a pravděpodobně ani Isadora Duncanová by si ji nezískala zpátky.

Podotýkám, že k účinkujícím (Andrea Miltnerová, Honza Malík, Johanka Víchová) tohoto představení chovám hluboký respekt, protože uchovat si takovou míru koncentrace a nasazení i proti takhle nepříznivým okolnostem je rozhodně obdivuhodné. Nicméně pokud jste viděli Tanec papírových tanečnic v Českém muzeu hudby, Triptych Vás ničím příliš nepřekvapí. Obě díla jsou totiž z dílny choreografa Jana Komárka. A tak jsem v případě první a poslední části Triptychu měl silný pocit déjà vu (jakkoliv chronologii doby vzniku obou kusů neznám a sázel bych spíš na prvenství inscenace v Duncan centru). Ale v takto krátkém a čistém tvaru a hlavně v menším prostoru to fungovalo daleko lépe. Zvlášť první část, Horizontální tanec, byla velmi působivým ztvárněním snahy o zastavení běžícího času a samozřejmé finální prohře.

Prohru s časem, pravda, ne finální, jsem málem utrpěl i já, a to při přesunu během 20 minut z Braníka do Rock café. Dlouho jsem si myslel, že nejhorší prostor na divadlo v Praze je Klub Mlejn. Mýlil jsem se. Rock café je horší. Minimální světla asi tak v šesti exemplářích a to ještě střídavě funkční, nízký strop, nepochopitelné uspořádání hlediště (sezení u stolků a u stěny proti jevišti čtyři řady elevovaných sedaček). Možná tak kabaret, to by šlo.

Ale možná Exit od Marty Ljubkové kabaret je. Ať je to, co je to, je výsledek poněkud podivný. Celá inscenace je postavená na dobrém nápadu, kdy se setkávají čtyři „visegrádští“ uprchlíci na cestě do Ameriky na nějaké přestupní celnici s emigrační úřednicí. Tam se snaží jednak porozumět si sami mezi sebou a pak právě s onou úřednicí, která rozhoduje o jejich osudu. Dál už jsou však jen samé podivnosti. Ona úřednice je z neznámých důvodů psychicky labilní a její chování hraničí s nějakou formou vážné psychické poruchy – tu je klidná, vstřícná, tu žadatele bezdůvodně uráží a nakonec za ně oroduje u svých nadřízených, aby je pustili do USA všechny. Ona totiž měla vybrat původně pouze jednoho. Zní vám to povědomě? Mě tedy ano. Bohužel důvod použití tohoto poněkud dnes již ohraného principu zůstane skryt po celou dobu představení. A to jsem ještě vynechal podivný konec a nepochopitelnou závěrečnou peripetii. Ale dost už o tom, rozpačitý dojem z dnešního dne může spravit už jenom Titán.

Světlo a stín, černobílá podlaha a mezi tím vším žena a muž. Titán má podtitul „konduktérské komediální drama“ a naprosto přesně jej vystihuje – je průvodcem po každodenním tématu – „žena a muž“ – „muž a žena“. Ano, dá se říct, že to je komedie – chvílemi tragikomedie, s příměsí melancholie, chvílemi z ní kape smutek i dojetí, ale ano, je to komedie. Ale hlavně a nečekaně, je to drama! Drama bez jediného slova, tato tanečně-performerská čísla souhrnně nazvaná Titán v sobě nesou dramatický náboj, o kterém se mnohým (napsaným!) dramatům může jen zdát.

Končím s pojmy, začínám s dojmy, ovšem v úzké souvislosti – to, co dává Titánovi onu dramatičnost, nejsou jen dva ústřední představitelé (Marta Trpišovská a Michael Vodenka) a jejich detailní taneční choreografie, ale především jakási choreografie vizuality (Jan Beneš – McGadie, Zdeněk Durdil, Mlada Šerých), protože vedle ženy a muže tančí v prostoru nejen světla i stíny, ale především nápady! Nápady a fantazie tvůrců, jak z téměř prázdného prostoru stvořit skoro celý svět!

Tak tolik pro dnešek, za rok budeme snad zase pokračovat.

<<Den první>>
<<Den druhý>>
<<Den třetí>>
<<Den čtvrtý>>

<<Den pátý>>

TRIPTYCH
taneční divadlo
Jan Komárek


Horizontální tanec
interpretace: Andrea Miltnerová

DeRbrouk
choreografie: Komarek - Malik
interpretace: Honza Malík

Tanec Magnetické baleríny
tvorba a interpretace: Andrea Miltnerová, malá baletka Johanka Víchová

EXIT
příběh o lidech, kteří nechtěli zůstat
Marta Ljubková / Transteatral


koncept a režie: Marta Ljubková
výprava: Petra Vykoukalová
hudba: Jan Trojan
produkce: Transteatral o. s., Marie Janoušková
hrají: Jakub Hubert (CZ), Zuzana Hozhoni (SK),
Kamilla Peksa (PL), Mihaly Szabados (HU),
Lili Bordan (USA)

TITÁN
konduktérské komediální drama
Marta Trpišovská, Michael Vodenka


Režie, choreografie, interpretace: Marta Trpišovská, Michael Vodenka,
zvuk: Pavel Macák, světelný design: Jan Beneš - McGadie,
animace: Zdeněk Durdil, scénografie: Mlada Šerých,
kostýmy: Mariana Novotná, grafický design: Mlada Šerých,
foto : Štěpán Látal, produkce: Jitka Štecová

Průměr: 5 (2 hlasů)

Zpět nahoru