„… nikdy s ničím, co se na jevišti kdy odehrálo, srovnatelné …“ : Derevo v Praze

Derevo: Harlekin

Některé věci je dobré nenechat si ujít. Fyzické divadlo je teď hodně v módě, ale podívat se na představení, které vychází z autentického petrohradského undegroundu... i když, za dvacet let je hodně se může změnit ledacos. Dlouhá cesta. Výjimečná šance vidět novou show ruského Dereva, Harlekin, se naskýtá 30.března v žižkovském Paláci Akropolis.


Derevo jezdí do Prahy často, leckterá sva předsatvení premierovali přímo zde. Přidáte-li se k jeho fanouškům, dříve či později budete moci své zážitky rozšířit a zopakovat.
Máme se těšit na butó, na divadelní anarchii, ale i na středověké divadelní principy, či komedii dell´arte.

Skupina fyzického divadla pocházející z ruského – přesněji petrohradského – undergroundu konce osmdesátých let minulého století. Její styl bylo vždy těžké přesně označit. Mísí se v něm prvky japonského tance butó se šamanskými rituály, vysoce estetizované formy (především commedie dell´arte) se syrovými, vážné, existenciální roviny s laškovnými a komickými, divadlo site specific hrané venku s náročnými produkcemi pro uzavřené sály, hudba, tanec, slovo...

Derevo znamená dřevo, ale také „děrevjannyj“, nebo-li dávný, starý, „kořenný“. Skupina od začátků své existence stírá hranice mezi životem a divadlem, mezi minulostí a přítomností, mezi realitou a mystikou, esoteričností a civilností. Ovlivněni divadelními experimenty 60. let a onou dobou vůbec žijí její členové jako jistého druhu otevřená komuna. Žijí na jednom místě, společně tvoří, vyjíždějí do světa za hraním, pořádají dílny. Kdyby současná doba přála legendám, bylo by Derevo stejně slavné a ceněné, jako byl či je Teatr Laboratorium Jerzyho Grotowského, Odin Teatret Eugenia Barby, japonští Sankai Juku, Kazuo Ohno nebo Min Tanaka. Anebo možná i jako radikální Living Theatre Judith Malinové a Juliana Becka. Vytvářejí tak jako oni svůj vlastní styl, propojují divadlo s životem, politiku s uměním. Jsou etickou, morální i uměleckou autoritou.

V novém představení Harlekin soubor vsadil na starší divadelní principy. Divadlo masek, středověká dvorní pantomima, umění potulných muzikantů a pouličních klaunů. V malých ruských městech, kde tvůrci čerpali inspiraci, tato tradice dosud žije. Tancem, pantomimou a obrazem Derevo vypráví poetické příběhy o hledání ukradeného srdce, o malém vojákovi Alkoholovičovi, o písní zpívající opičky a o cestě průvodce po hvězdách, jež měly premiéru 17. prosince 2009 v domovském divadle skupiny v Drážďanech. „Ještě v 60. letech minulého století jsme házeli v tehdejším Leningradě starému muži s opičkou na rameni peníze z okna, abychom ještě jednou slyšeli jeho veselou i tesklivou píseň.“ (Adasinsky)

Derevo vzniklo v Petrohradě (tehdy ještě Leningradě) v roce 1986. Nejprve jako příležitostné undergroundové divadlo hrající na nezávislých akcích, často na ulici, v parcích nebo klubech. Založil ho herec a mim Anton Adasinský (nar. 1959). Herecké zkušenosti čerpal v Divadle klaunů Slavy Polunina Liceději, kde působil od roku 1982, byl ale i zpěvákem rockové skupiny Avia, jež v roce 1987 vystoupila v rámci Rockfestu i v pražském Paláci kultury. Dalšími zakládajícími členy byly a dodnes vlastně jsou perkusionista Roma Dubinnikov a performerky Táňa Chabarovová a Lena Jarovová. Dubinnikov a Chabarovová sice už se souborem nežijí, občas s ním ale dodnes vystupují. Jarovová má mnoho vlastních projektů, se souborem žije, hraje a spolupracuje stále.

V roce 1989 vyjelo Derevo poprvé na evropské turné (s inscenací Rudá zóna), během něhož vystoupilo i v Malostranské Besedě a Branickém divadle Praze. Na české diváky jejich esoterické, přitom drsné až surové butó velmi zapůsobilo. Skupina byla ihned pozvaná Branickým divadlem na dlouhodobý pobyt do Prahy. Z tehdejšího Studia Rampa (dnes v něm sídlí Duncan Centre) vytvořilo Derevo svou základnu, kde hrálo, pořádalo dílny, zvalo spřízněné divadelní skupiny a umělce a odkud vyjíždělo do světa. Sídlilo zde do roku 1992. Poté se na krátký čas přesunulo na Slovensko, ale nepřízeň kulturních organizací je donutila z (tehdejšího) Československa natrvalo odjet. Nejprve se vrátili do Petrohradu, ale nejistá politická i ekonomická situace je nakonec opět donutila přesídlit do Evropy – tentokrát se usídlili v německých Drážďanech, kde existují dodnes. Založili zde svou školu, odtud vyjíždějí na evropská i světová turné. Za dobu své existence se proměňovala jejich členská základna, rádi využívali a využívají různé divadelní formy. Experimentální i tradiční. Styl (který se dnes v mezinárodním tisku označuje jako „styl Derevo“) a směrování však zůstává.

Derevo získalo za dobu své  existence řadu významných ocenění – např. Cenu kritiky (1992), Grand Prix (1998), Prix de Presse (1998, 2000) na festivalu Mimos ve francouzském Périgueux, Grand Prix na bělehradském festivalu BITEF (1993), Total Theatre Award (1997), Fringe First (1998, 2002) na Fringe Festivalu v Edinburgu, Golden Mask v Moskvě (2007)...

Za více než dvacetiletou éru vytvořilo Derevo několik desítek projektů. Některé jednorázové  připravené do konkrétního prostoru a pro konkrétní příležitost (mj. i pro Kanalizační čističku v Bubenči na festivalu 4 dny v pohybu v roce 1998), jiné vznikaly dlouho a Derevo je pak dlouho mělo (např. Bílá a Rudá zóna, s nimiž poprvé hostovalo v Praze) nebo dodnes má na repertoáru. Ten se v současné době sestává z devíti inscenačních projektů. Nejstarší jsou Jezdec, který měl premiéru v únoru 1992 v Branickém divadle Praze a Jednou (premiéra Oerol-festival, Terschelling, Nizozemí, červen 1997). Dalšími jsou – vždy na domácí scéně Laboratorium v Drážďanech připravené a premiérované inscenace - La Divina Commedia (2002), Ostrovy (2003), Ketzal (2004), Poprava Pierota (2006), Robertův sen (2006), Dia Gnose (2007) a nejnovější Harlekin. Vedle hraní točí Derevo filmy, vydává je na DVD, nahrává a vydává i CD se svou hudbou. Adasinsky dokonce opět vystupuje jako rockový muzikant a zpěvák, o čemž jsem se mohli přesvědčit v Paláci Akropolis v lednu minulého roku, kde vystoupil se svým projektem Vsjo chorošo.

Námět, koncept, hrají: Anton Adasinsky a Elena Yarovaya, hudba: Daniel Wiliams, Anton Adasinsky, Dmitry Shostakovich, Henry Purcell & others, light design: Igor Fomin, scéna a rekvizity: Andrey Bobylev, kostýmy: Anna Frumson, management: Isolde Matkey, management ČR: Hana Kubáčková

Premiéra 17. 12. 2009 v Drážďanech, Německo

Průměr: 4 (6 hlasů)

Zpět nahoru