Od velké operety k velké operetě (Divadlo v Dlouhé: U Hitlerů v kuchyni)

C:\Documents and Settings\Venca Párek\Plocha\Zbytečnosti\uhitleru.jpg

Místo pohodové rodinné komedie z národních dějin nám režisér Jan Borna s celým ansámblem Divadla v Dlouhé přináší šokující jízlivou show o tom, jací jsme a jací jsme byli.

 

Divadelní sál na pražské Dlouhé třídě má bohatou tradici, počínající Velkou operetou divadelního podnikatele Bedřich Jeřábka a končící současným pestrým světem multižánrového Divadla v Dlouhé. Ten v posledních sezónách už trochu skomíral a jel tak nějak až příliš na jistotu, skýtanou mu sehraným a nadaným souborem i přítomnost režisérů, patřící k těm nejlepším v zemi, a samozřejmě i přízní diváků, vybudovanou za léta poctivé práce a invenčního divadelnictví. Do tradice DvD pak patří i Arnošt Goldflam, který zde často hraje v inscenacích Jana Borny (Matěj Brouček, Mefistofl), občas režíruje (scénické čtení vlastní hry Dámská šatna, adaptace Verneovky Tajemství Viléma Storitze blahé paměti) a pořádá zde čtení a křty svých knih. Do tradice DvD patří muzika, k níž jsou mnozí členové hereckého souboru přímo povoláni, i kabarety, jichž se v divadelní kavárně odehrála již pěkná řádka. A do tradice Divadla v Dlouhé, i když poněkud nenápadně, patří i ne-vždy-zcela-uctivý vztah k některým národním modlám, třeba kde dvojici V+W, jak dokázali v dnes už legendární (a bohužel později stažené) výroční forbíně v Nebeského Divoké kachně.

 

Hra Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni, pod původním názvem Doma u Hitlerů vydaná knižně  a uvedená v brněnském HaDivadle, používá poněkud už otřepaný model zesměšňování obávaného diktátora sérií v zásadě trapných scén, ukazujících Hitlera jako slabošského muže, co neovládal své tělo, co byl směšně vzteklý, dětinský, hloupý a ke všemu ještě pod pantoflem. Druhým pramenem, z něhož se dramatik Goldflam, jenž si v tomto případě vybíral spíše odpočinkovou chvilku, napájí, je pak oblíbený moment, kdy se znalostí historie vložíme od úst postav různé narážky a „vize budoucnosti“, které diváci znalí toho, co se pak dělo skutečně, odmění vždy smíchem a pochopením.

 

Nicméně, režisér Jan Borna  se svým týmem, do něhož stabilně paří scénograf Jaroslav Milfajt, hudebník Milan Potoček a herec, hudebník a asistent Jan Vondráček, za účinné pomoci samotného Goldflama, naložil v roce, kdy si Dlouhá připomíná 80. výročí otevření divadelního sálu, takto Velké operety, s banální komedií radikálně, nečekaně a vtipně: vystavěl ji jako poctu i výsměch, jako parodii i pousmání nad laciným světem nejen operety, ale i kabaretního a varietního humoru, sahajícího od konce století devatenáctého po současné televizní estrády. Herci se nafukují, padají a hrají karikaturně, používají se ty nejpokleslejší narážky, nejočekávatelnější vtipy, vše je proloženo operetními hity zazpívanými ne vždy zcela čistě a je dosaženo fenomenálního účinku – dle míry své zvrácenosti a zálib se jedni baví prvním plánem, jiní si užívají dekadentní večírek pokleslosti, zesměšnění a samozřejmě degradace. Vynikající je Goldflam, jako lidový vypravěč plný laskavého humoru, který v přehnané póze staví na hlavu dokonce i svou vlastní praxi bodrého vypravěče, vynikající jsou Jan Vondráček, Miroslav Hanuš a Magdalena Zimová jako Hitler v různých fázích, i ve svých dalších inkarnacích – Vondráčkův Hitler diktující sekretářce Zimové zásadní spis „Mein Witz“, krátce poté, co v sobě objevil talent komika, je ve zkratce jakousi tristní analýzou smutného povolání baviče mas – o permanentní studii lidské ješitnosti a pokleslosti vkusu nemluvě, famózní scéna, kdy Miroslav Hanuš, tento nedoceněný bard Dlouhé, jako Göring předvádí svůj nový bílý oblek, aby pak všichni muži svorně zazpívali operetní šlágr Kluci z naší uličky, je vrcholem celé show. I salátové poskládaní někdy zcela nesouvisejících výstupů hudebních (třeba operetní song „Říkej mi Macku“ ve výborném podání Vlastimila Zavřela a Hany Czivišové, ), vstupů bodrého vypravěče a moderátora, a scének z Hitlerova života, vytváří potřebný dojem šmírácké třetiřadé show, a nahlodávající tak v nás obvyklou představu zlatého ráje kultivované kultury první republiky. Není tomu tak,  dámy a pánové, lidé se vždycky bavili tím  nejhorším představitelným primitivismem, tělesným karnevalovým humorem, daleko spíše než duchaplnost byla základem komedie vždy špína, nízkost a ubohost: netřeba nadávat na normalizační antiestetiku nebo na soudobý úpadek televizní zábavy – realita je taková, že zábava byla vždycky upadlá, je nízká z podstaty.

Výtečná Dlouhá parodie, pohybují se ovšem na tenkém ledě, neboť sami účinkující mnohdy netuší  -čím se jejich diváci baví a kdo je v tu chvíli klamán a oklamán, ukazuje , že toto divadlo zdaleka ještě neřeklo poslední slovo, byť se tak z posledních konzervativních inscenací a sázek na jistotu mohlo zdát.

  
Průměr: 2 (4 hlasů)

Zpět nahoru