Jako ironický špendlík si zabodlo Městské divadlo Brno do svého slušivého repertoárového oblečku inscenaci Síla zvyku, drama Thomase Bernharda v režii Hany Burešové.

V spektáklu jezerní merendy, Husa na Provázku v rámci projektu Cesta za Rusalkou vykročila za Kvapilovým libretem, vedena bratry Formany. Nejasná zrada z lidskosti, kterou duše nezvyklá nemůže pochopit a drcena realitou hroutí se tak do sebe, je tematickou sestrou Kvapilovy Princezny Pampelišky (1897).

Místo pohodové rodinné komedie z národních dějin nám režisér Jan Borna s celým ansámblem Divadla v Dlouhé přináší šokující jízlivou show o tom, jací jsme a jací jsme byli.

Ještě před (dnes už víme, že vítěznými) Genetovými Služkami z jižní Koreje byla na programu letošního Apostrofu dvě představení.

Sousloví nezávislé a amatérské divadlo je poněkud sporná marketingová značka. Je to totiž škatulka natolik bezbřehá, že je prakticky nemožné si pod ní cokoliv představit. Bude to mezinárodní Šrámkův Písek? Nebo hůř, Jiráskův Hronov? A proč by mě to mělo vůbec zajímat?

Ačkoli se náš web zaměřuje převážně na kulturu pražskou, dovolujeme si Vám vzhledem k výjimečnosti níže popisované události přiblížit i dění na jiných než metropolitních jevištích. Přijměte proto recenzi na inscenaci Klub rváčů, se kterou 26. května hostovalo ve Švandově divadle Činoherní Studio Ústí nad Labem.

Pavel Kohout je na české kulturní scéně postavou poněkud kontroverzní. Jedna skupina lidí mu nemůže prominout jeho svazácko-údernické začátky a pro druhou je neodpustitelné jeho následné odrození z lůna rodné strany. Bez ohledu na tento spor mu ale jedna věc upřít nejde – není postavou přehlédnutelnou. A stejně tak přehlédnutelnou není ani inscenace Psí matka v Divadle Na prádle v Kohoutově režii vlastní dramatizace.

Klasický příběh oposlouchaný z rozhlasu, mnohokrát čtený i přečtený, děsivé „Kááááájíííí“, znějící v uších i po letech, a mrazivý pocit bezmoci zkřehlé Gerdy...

Pokud se vám do ruky dostane dramatický text, po jehož přečtení jste přesvědčeni, že by právě on neměl zůstat ukryt zrakům veřejnosti, dá se dělat několik věcí. Pokud máte dostatek času, prostředků a nápadů, uděláte inscenaci. Ale nemusíte mít ani jedno z toho – to pak uděláte scénické čtení.

Pravděpodobně tím hlavním, čím se dostalo Divadlo Continuo do širšího diváckého povědomí, je Kratochvílení, tedy site-specific produkce na jihočeském zámku Kratochvíle. To však bylo po deseti ročnících uloženo k ledu a místo něj se letos Continuo přesunulo k rybníku Otrhanec s dalším site-specific projektem Na hrázi.