Sněhová královna - Pohádka v Národním?

Logo_ND

Klasický příběh oposlouchaný z rozhlasu, mnohokrát čtený i přečtený, děsivé „Kááááájíííí“, znějící v uších i po letech, a mrazivý pocit bezmoci zkřehlé Gerdy...

Pozůstatky dětských dojmů pojmu Sněhová královna, motivace jít si v dospělosti užít ofouknutí fantazií do plyšových divadelních sedadel – Národní divadlo se tímto titulem hlásí k žánru pohádky. K Problematickému žánru, který je v tomto případě ještě zproblematizovaný, uvedením zrovna na naší první scéně.

Ano, je to pohádka, protože je tam dobro a zlo, respektive dvě jasně definované strany stojící v názorové opozici. Je tam dobrotivá moudrá babička, která v barevné zahrádce vládne laskavými kouzly a trošku ztřeštěným humorem – teplo, teplé barvy, teplé nasvícení, Iva Janžurová. Naproti tomu chlad, zima, scénografii dominující zrcadlový krystal uprostřed jeviště, projektované padající vločky, vítr, sníh a Miluše Šplechtová.

Příběh je známý, o scénografii bylo v několika předchozích větách řečeno pravděpodobně vše, herecké výkony: problém… Problém daný režijně-dramaturgickou koncepcí vybraného žánru. Pohádka fungující tak, jak je Sněhová královna prezentována (to znamená ne jako dětské představení) by pravděpodobně měla být nadčasovým příběhem, pohlcujícím nejen obsahem, ale i formou, pohlcujícím malé i velké. Jevištní svět pohádky by měl být jakousi ambivalentní realitou, která sice funguje ve své jednotě, ale zároveň oslovuje konkrétní věkové skupiny, každou jinak, ale funkčně. Nastínění problému. Konec vsuvky, zpět k hereckým výkonům, které jsou – nevyrovnané! Nevyrovnané po stránce režijní, dramaturgické, koncepční.

Realistická Gerda s tváří a tělem Kateřiny Holánové je pro divadelního diváka opravdová maličká holčička, navenek s trhavými pohyby, uvnitř s nekonečnou dětskou energií a nezdolnou umanutostí. Předchozí realismus versus stylizace: Loupežníci jsou v křeči, poskakují, předvádějí se, pitvoří, snaha o grotesku, která končí smíchem dětí, ale ztrnulým úsměvem dospělých. Předchozí stylizace versus unylost: Princezna a princ, proč? Asi jsou důležití v příběhu, v inscenaci však stojí naprosto mimo. Stojí, i když spíše trčí. Realismus, stylizace, unylost versus „konečně zajímavé postavy“. Kritici a diváci se pravděpodobně rozdělí na „sobaře“ a „ havranáře“, respektive na zastánce Vladimíra Javorského jako Soba či Vojtěcha Dyka jako Havrana. Ačkoli byl Sob roztomilost sama, patřím rozhodně mezi „havranáře“. Kdo má doma papouška, či s oblibou pozoruje holuby za oknem, ocení o to víc pravidelné pokyvování hlavou a skvělou práci s křídly. Klobouk dolů. Končím. Nudný, dlouhý výčet, nudný a dlouhý jako putování malé Gerdy Národním divadlem…

Průměr: 4.6 (5 hlasů)

Zpět nahoru