Kapitoly z kulturní politiky: Transformace jako šance aneb Že se s tím Richterem vůbec bavíte

Magistrát

Podobně jako s debatou o radaru, je zatěžko rozumnému člověku přidat se na jednu, či druhou stranu, když obě používají tak nablblé argumenty a jsou reprezentovány leckdy zcela nechutnými personami...   

Navzdory všem Jandákům, Igorům Němcům a Martinům Štěpánkům, těžko bychom našli tak ideálního politika pro resort kultury, jakým je současný radní pro kulturu Hl. m. Prahy Milan Richter. Nevzdělaný, nekultivovaný, arogantní, nechutný, slizký, primitiv. Možná by si konečně umělci, kritici a přátelé umění mohli uvědomit, že ze sféry politiky a byrokracie k nám nic dobrého nepřijde a je nutné tuto sféru buďto ignorovat, nebo proti ní bojovat. Jenomže ono se těžko stojí v opozici vůči někomu, na jehož výplatní pásce se nacházíte, jako třeba pražští divadelníci na výplatní pásce Hl. m. Prahy, kterou píše inž. Richter.

Pavel BémV polistopadové minulosti seděli v křesle ministra kultury či analogicky radních pro kulturu rozliční lidé. Například i kultivovaní a vzdělaní, leckteří z nich byli divadelníci. Ale nevzpomínám si, že by, kromě snad několika marginálií, dokázali pro umění a kulturu udělat něco pozitivního. Ale zatímco otočit se zády vůči člověku, kterého si vážíme a snad i respektujeme, je problém, vůči takovému Richterovi je to až směšně lehké. Přesto to umělci nečiní. Novináři tepou politiky za to, že se stýkají s mafiány - správně. Kupodivu si ovšem neodplivneme na ulici před člověkem, který se ukazuje na tiskových konferencích, ano i na zahájeních festivalů a vernisážích, s takovým Bémem či Richterem. Vždy mě znovu fascinuje, jak vynalézaví jsou umělci a kulturní producenti v metodách, jak podlézat mocným a získat tu záštitu, tu peníze, tu alespoň jejich fotografii a pár bezobsažných slov do katalogu. Když jdu na divadelní festival a na pódium vyleze Cyril Svoboda nebo třeba náměstek petrohradské gubernátorky, mám chuť odejít. Ještě štěstí, že Richter bude na pódia divadel teď vystupovat stěží.

Řeknu to zcela otevřeně: Nemyslím si, že by divadla či živé umění vůbec měla být podporována z veřejných zdrojů, a nemyslím si, že slušný člověk jde za politiky s prosítkem o peníze. Obvykle se (celkem správně) argumentuje ze strany pravicových fundamentalistů, že ze svých daní nechci podporovat něco, z čeho nemám sám užitek. Přitom z druhé strany slyšíme, že z daní se má podporovat něco, co jedinci či jejich malá skupina stěží zaplatí. Taky pravda. Ovšem uvědomme si, že z našich daní zdaleka neplatíme jen oblíbené divadlo, ale také a především i fenomény, s nimiž ostře nesouhlasíme: třeba plat kulturního radního Richtera, dálnici přes České středohoří, dotace zemědělců nebo provoz Divadla Na Vinohradech.

U daní platí totiž tento vtip: peníze, jež odevzdáte, jsou dvakrát očesány, při cestě nahoru a poté zas dolů, aby se uživily všechny ty úřady a jejich zaměstnanci, takže do hypotetického divadla nakonec dorazí zlomek toho, co jsme na daních odevzdali – a bylo by tedy ekonomičtější je tam odevzdat přímo. A za druhé, o těch penězích rozhodne někdo typu radního Richtera – a místo do Divadla v Dlouhé je pošle do Té Fantastiky nebo, co hůř, do Městských divadel pražských.

Vladimír Just

Divadlo závislé na městských penězích, respektive přímo spravované a vlastněné městem nebo státem, má další nevýhodu v tom, že do něj politici nevybíravě zasahují (jen několik případů z poslední doby – odvolání Daniela Dvořáka z funkce ředitele ND v Praze, odvolání Ladislava Županiče z čela HDK, Ondřej Zajíc v čele MDP a následný nucený odchod prvního uměleckého šéfa Rokoka po mnoha letech, který si zasloužil přídomek umělecký, Tomáše Svobody, současné snahy zastupitelů města Brna o zásah do repertoáru činohry NDB) a umělci jsou tak nejen na výplatní pásce politiků, ale jsou přímo jejich podřízenými.

Samozřejmě pro soukromá divadla je současná situace nevýhodná: mají nekalou konkurenci v těch, co jsou financováni z veřejných rozpočtů. V (opravdu post?) komunistické společnosti, stále přesvědčené, že o všechno zásadní se má starat stát, jaksi nepatřičně působí tvrzení, že na své divadlo si mají přispět jak samotní divadelníci, tak jejich diváci. Tvrdím, že při výrazně nižších daních, při existenci nadací, za nimiž by stáli konkrétní lidé, takže bychom jasně věděli, jestli naše peníze bude do divadel posílat Just nebo Richter, při rozvinutém mecenášství a sponzorství by se vcelku bez problému uživila i nekomerční divadla, bez celého toho ponižujícího rituálu spojeného s jakýmkoli propojením s politikou a úřednictvem.

ing. Milan Richter

Druhá věc, která rovněž souvisí s oním socialistickým přesvědčením, že o vše se má starat stát, je strach z jakýchkoli změn. V umění je zcela běžné, že se umělci přesouvají z jednoho divadla do druhého, že jedna divadla zaniknou a jiná zas vzniknou. Nebál bych se tedy, že by se stalo něco strašného, kdyby některé z divadel „ohrožených transformací“ nebo kterékoli jiné zaniklo. Ono kdybychom se podívali na současnou divadelní scénu s otevřenýma očima, uviděli bychom, že některá divadla jsou především pojmy z divadelní historie a je zcela lhostejné, zaniknou-li dnes nebo za dvacet let (Ypsilon, Semafor, Cimrmani). Jiná už řadu let nic nenabízejí a je otázka, vzpamatují–li se ze své současné krize bez nějaké radikální personální přeměny (Na Zábradlí, Pod Palmovkou), a jiná divadla zas nemají s nějakou kulturou, natožpak uměním, vůbec nic společného (MDP, Švandovo divadlo, Vinohrady) a nejlepším řešením by snad bylo srovnat je se zemí. Osobně bych litoval jedině zániku Divadla v Dlouhé, které nejen v minulosti, ale i nyní nabízí inspirativní a pozoruhodné inscenace a má nemalý potenciál činit tak i do budoucna. Ovšem právě v jeho případě platí, že místní herci, režiséři a další umělci by se bezpochyby uplatnili i jinde a možná by jim to přineslo nové impulsy.

Stejně jako je trapné a komické udělovat dotace na vstupenku a ohánět se tím, že divadlo je něco jako pekařství, je třeba sahat po revolveru, uslyšíme–li výrazy jako veřejná služba nebo kulturní dědictví. Je to o to horší, že od Richtera nikdo nic, co bylo nebylo hloupé a nestoudné, nečekáme, od – alespoň některých – umělců a vzdělanců bychom se rádi dočkali o něco chytřejších slov.

Přečtěte si také: Transformace za každou cenu - Jakou?

Průměr: 4.4 (8 hlasů)

Pryč s nimi

S článkem plně souhlasím. Dodávám jen, že je vcelku zbytečný, pokud zůstane jen u něj... Navrhuji protest proti všem zloduchům v naší politice. Od kultury až po ministerstvo školství.. Začínám nebýt hrdý na to že jsem Čech. Havla

Zpět nahoru