Transformace za každou cenu - Jakou?

Milan Richter

Dnes, 11. března, proběhla v Divadle Archa tisková konference s názvem „Transformace za každou cenu?". Svolali ji ředitelé šesti pražských divadel, jenž se cítí být ohroženi novou kulturní politikou města – Petr Kracik z Divadla Pod Palmovkou, Doubravka Svobodová z Divadla Na Zábradlí, Jan Schmidt z Divadla Ypsilon, Daniela Šálková z Divadla v Dlouhé, Daniel Hrbek ze Švandova Divadla a Ondřej Zajíc z Městských divadel pražských.

Již řadu let v Praze probíhá proces přeměny divadel z příspěvkových organizací zřizovaných magistrátem na organizace „jiného druhu“. Roku 2001 prošel proměnou na obecně prospěšnou společnost Činoherní Klub a Divadlo Archa, Divadlo Semafor ve stejném roce zvolilo variantu společnosti s ručením omezeným. V případě obou nových o.p.s. se město stalo jejich spoluzakladatelem a vlastní účastí na nových právních formách poskytlo divadlům záruky kontinuity v proudění dotací. Jádro nynějšího konfliktu spočívá právě v neochotě magistrátu stát se integrální součástí nových organizací a jednoznačně tak deklarovat svůj zájem na rozvoji divadel veřejné služby, mezi něž jsou dané subjekty většinou počítány. Strach z možnosti náhlého „utáhnutí kohoutků“ je ještě posílen dlouhodobými nejasnostmi ohledně nastavení grantového systému i postupným snižováním celkového objemu peněz určených na podporu živé kultury. Důvodem k nervozitě je i postoj pražského radního pro kulturu Milana Richtera, jenž na veřejnosti hýří optimistickými vizemi a sliby podpory, ve skutečnosti ovšem nevyzpytatelně mění svá stanoviska a neochotou komunikovat brzdí možná jednání.

Je jasné, že město nehraje tak úplně čistou hru. Otázkou zůstává, zda lze jeho pochybné postoje považovat za promyšlenou strategii nenápadného krácení a přerozdělování kulturních rozpočtů, či je máme přičíst diletantismu, o kterém se na tiskové konferenci zmínil režisér Jan Schmidt. Osobně bych sázel spíše na první možnost. Dojem neschopnosti a naivity, jenž mladý radní dlouhodobě vyvolává, může být totiž docela dobrým prostředkem v bitvě se sebevědomými divadelníky, kteří svého protivníka očividně podceňují. Dobrou orientaci na mediálním kolbišti Richter prokazuje například systematickou snahou diskreditovat odbornou grantovou komisi, jež mu některými svými prohlášeními zabraňuje ve hladkém přesunu části finančních dotací z „uměleckých projektů“ na „projekty komerční“.

Šest zmíněných divadel se tedy rozhodlo bránit (sedmým divadlem, jehož se druhá vlna transformace týká, je Hudební divadlo Karlín; jeho ředitel Egon Kulhánek ovšem prozatím volí smířlivější cestu vyjednávání „u kulatého stolu“, respektive za zavřenými dveřmi). Projděme si tedy nyní argumenty, na základě kterých dané instituce ospravedlňují své z finančně právního hlediska exkluzivní postavení na pražské divadelní scéně, i formu, kterou byly v Divadle Archa prezentovány.

Na první pohled bylo patrné, že je tisková konference organizována ostřílenými divadelními profesionály. Za zdařilý režijní záměr lze považovat samotný úvod celé akce. Po průchodu horním patrem foyer, kde kouřící Doubravka Svobodová v revolučním vytržení vítala pozornosti hodné příchozí, zamířilo početné publikum do kapacitně zcela nevyhovujícího sálu. Stísněnost posluchačů vyvolala kýženou iluzi nečekaného zájmu, hojná účast profesionálních herců a posluchačů DAMU pak proměnila nudný sraz novinářů v emotivní manifestaci jednoho „správného“ názoru. Jakého?

Klíčovým bodem sebeobhajoby byla snaha přesvědčit příchozí o výjimečnosti ukřivděných divadel, snaha definovat jejich přínos společnosti. Skutečně klíčové téma bylo bohužel rozvíjeno poněkud nešťastným způsobem. Miroslav Táborský tlumočil dopis Milana Uhdeho obsahující líbivé, ale až příliš obecné a tudíž nicneříkající pasáže o povinnosti divadla „nastavovat zrcadlo přírodě“. Jan Schmidt se snížil ke kýčovitým národně buditelským sentencím o malém národě, malé kultuře, národní identitě a povinnosti divadla tyto hodnoty uchovávat. Hovořilo se i o kulturním dědictví, které je nekomerčními divadly tlumočeno veřejnosti a jímž se „legendární pražské scény“ samy o sobě za léta své existence staly.

Na otázku, zda je blok revoltujících divadel pro naši společnost skutečně tak nepostradatelný, nebyly z mého pohledu tedy přineseny uspokojivé odpovědi. Pokusím se je tudíž hledat sám. Hned na začátek narážím na zásadní problém, spočívající v nemožnosti hodnotit kvalitativně různorodou skupinu institucí jako celek. Mezi sedmičkou divadel (6+1) objevuji soubory, které si označení „divadlo veřejné služby“ rozhodně zaslouží a jejichž činnost by tudíž měla být adekvátně tomu podporována. V prvé řadě jde o Divadlo Na Zábradlí, „divadlo českých a světových premiér“, jež se nebojí riskovat a nasazuje do svého repertoáru řadu neokoukaných současných titulů s akcentem na nejnovější českou dramatiku. Dále se jedná o Divadlo v Dlouhé, jehož repertoár sice není tak průbojný, avšak vyniká špičkovou a nekolísavou inscenační úrovní, reprezentovanou zejména invenčně bohatými režiemi Jana Borny. Vysoké nároky, které musí být na takto privilegovaná divadla nutně kladeny, splňuje také Divadlo Ypsilon, vyznačující se důrazem na inovativní dramaturgické úpravy a vlastní autorskou tvorbu. Ačkoli nedosahuje nějakých závratných uměleckých výsledků, zasluhuje si peníze daňových poplatníků také Švandovo divadlo, dávající ve svém studiu prostor cizím alternativním souborům (Farma v jeskyni, Buchty a loutky) a vlastním dramaturgickým experimentům (Magdalena Fridrichová: Dorotka).

Celý blok však z mého pohledu diskredituje inkorporace tří dalších divadel, jež mají svým repertoárem i inscenačním stylem více či méně nakročeno k bulváru. U Hudebního divadla Karlín je to spíše než nakročení zcela zřejmý a uvědomělý krok. Pod Palmovkou se sice vedle komerčních „taháků“ (Ještě jednou, profesore) objevuje i klasika, ta je však inscenována s důrazem na exhibici finančně výtěžných hereckých stars. Nerad bych opomněl, že Palmovka nedávno pod svá křídla schovala mladý nadějný soubor Letí, smysluplnější by však bylo poskytnout vyšší dotaci či prostor přímo jemu. Posledním členem „reptající koalice“ jsou Městská divadla pražská. Vedle masivního podílu bulvárního repertoáru (Yasmina Reza: Třikrát život, Oscar Wilde: Ideální manžel, Jevan Brandon Thomas: Charleyova teta, Stefan Vögel: Dobře rozehraná partie…) a sázení na pro bulvár typický model hvězd zaráží v tomto případě i značná kolísavost umělecké kvality inscenací.

Emocionálně manipulativní strategie lze za rozjitřené atmosféry a s vědomím zákeřného nepřítele šestici ředitelů odpustit. Rozčiluje mě však, s jakou samozřejmostí někteří z nich počítají s finanční podporou města, potažmo daňových poplatníků, za předpokladu, že společnosti nenabízí to, co ve svém tištěném manifestu proklamují (osvětová funkce, zpřístupňování kulturního dědictví…). Z tohoto hlediska je alarmující zejména krátký projev ředitele Divadla Pod Palmovkou Petra Kracíka, v němž hovořil v souvislosti s dotacemi o „našich penězích“, na které útočí komerční sektor, a vyjádřil se, že: „Máme strach, co bude s našima penězma“. Nejedná se o Vaše peníze, pane Kraciku, a doufám, že nikdy nebude. Vám a Vašemu souboru byla dočasně udělena čest a důvěra s nimi nakládat.

Představitelé dotovaných divadel by si měli uvědomit, že městská podpora rozhodně není samozřejmá a je třeba ji neustále obhajovat – logickou argumentací a zejména kvalitně odvedenou prací přímo na jevišti. V širším horizontu se daří právo na privilegované postavení obhajovat jen některým.

foto: http://pamatky.praha-mesto.cz/

Přečtěte si také: Kapitoly z kulturní politiky: Transformace jako šance aneb Že se s tím Richterem vůbec bavíte.

Průměr: 4.4 (23 hlasů)

Výborný článek. Vidím

Výborný článek. Vidím to podobně, dodal bych jen, že dle mého není v nepořádku, stanou-li se divadla soukromými, resp. nebudou-li dále rozpočtovými organisacemi a jak říkám dlouhodobě, české kultuře nejvíce škodí ministerstvo kultury (a ekvivalentně tedy např. radní pro kulturu) a nejlepší by bylo tyto instituce úplně zrušit. S penězi je trochu problém, ale dokud se vydávají nesmyslné miliardy na sociální stát, byrokracii, tajné služby a armádu, zřejmě nějaké cestou upadlé miliony směrem ke kultuře na škodu nejsou. I když mnohem radši bych viděl soukromé mecenáše... Každopádně transformace je podle mě krok správným směrem. Ano, něco možná zanikne, něco jiného třeba vzikne.. to už je život. Nesmíme dopustit, aby scéna zkameněla a stala se nehybnou.

Jitka K.

Jste úplně mimo. Sorry...

reakce

Reakce na tento článek - Městská divadla pražská: http://www.mestskadivadlaprazska.cz/aktuality/o-umeleckem-smerovani-mestskych-divadel-prazskych-277.html

Zpět nahoru