Žáby aneb Ve startovním bloku

Logo Divadla Kámen

Divadlo Kámen je v rybníčku pražského neprofesionálního divadla vcelku pojem. Divadelní skupina kolem Petra Macháčka se pravidelně prosazuje na oblastních i národních přehlídkách a jejich lyricko-absurdní inscenační styl má řadu obdivovatelů. Nicméně má i neméně početnou řadu odpůrců. A tak je premiéra inscenace textu Žáby událostí, která k sobě nutně poutá pozornost, nota bene když je prvním projektem v jejich novém divadelním prostoru.

Zaby Studio Divadla Kámen na pražské Invalidovně má všechny klady i zápory studiového prostoru na periferii. Malé hlediště vytvoří kontaktní atmosféru, malé jeviště zase technická omezení. Odstrčenost Karlína dodá uvolněnou atmosféru (např. radost z nalezení divadla v poněkud odlidštěném výseku Prahy kolem hotelu Olympik), ale ta zas naráží na samotnou divadelní produkci. Oba tyto zjevné nedostatky se zatím ještě dají přičíst na vrub plenkové fázi, ve které se tento prostor nachází, a postupem času se snad zabydlí jak inscenátoři, tak diváci.

Problém této inscenace však pro mě leží někde jinde než v absenci světelných změn (na které prostě není ani prostor, a nakonec ani ta světla) či v nějakých jiných technických nedostatcích. Vemkonců i artikulační problémy některých herců se u neprofesionálů musí odpouštět. Ale to, co se u divadla s takto velmi vyhraněnou poetikou přehlédnout nedá, je, když ona poetika narazí na strop.

Už inscenace Marmeláda (před dvěma lety vyhrála Jiráskův Hronov) byla označována za extrémní dotažení stylu, jehož kontinuální budování a pilování vyzískalo Kameni jméno. Ten je zcela zjevně založený na poetice absurdního dramatu „Ionescovsko-Havlovského“ typu – tedy že větší důležitost má forma a jazyk než fabule či myšlenky. To, co ovšem Petra Macháčka (prakticky monopolní autor textů a režisér) z mého pohledu vyviňovalo z epigonství, bylo určité detailní vykreslení křehkých vztahů mezi jednotlivými postavami, a to zvlášť u vztahů partnerských. Macháček pracuje s pohledy, ne-pohledy, změnou intonace a vytváří tak, v případě, že to vyjde, pozoruhodnou podívanou plnou křehkých postav těsně před nervovým kolapsem.

 A ono ne že by to u Žab nefungovalo, ale trochu zkušenější divák Kamene neuvidí nic, co by nečekal. Jako vždy pomalá fabule s absurdní zápletkou („Ve sklepě se nám přemnožily žáby.“) a s koncem, který může být tak i tak, a spíš vůbec není. Pokud najdeme nějaký posun, tak směrem k jednoduššímu, ovšem už ne tak hudebně poskládanému (repetice atp.) jazyku. Co z něj ve větší míře zůstalo, byly pauzy, které v některých případech fungovaly jako dramatické – tedy držely v napětí, co se bude dít potom. Tohle napětí ve mně však setrvalo i po skončení představení. Jako by se s Žábami Divadlo Kámen odrazilo od předchozích extrémů a teď přešlapuje na místě a neví si se sebou příliš rady.

Ovšem v téhle chvíli jsem poněkud nekorektní a zapomínám na psychické a fyzické síly, které všechny členy divadla (a vedení nepochybně o to víc) stálo zbudování jejich vlastních prostor. Proto berme Žáby jako startovní blok, do kterého musí Kámen zakleknout, aby se mohl odrazit dál. Aspoň v to pevně doufám.

Žáby
scénář a režie: Petr Macháček
hrají:
Kristýna Suchá, Lenka Záveská, Petra Vítovská, Radek Bludík Matoušek, Pavel Mašek
výprava: Helena Macháčková

Průměr: 5 (4 hlasů)

Zpět nahoru