Zima aneb Plíživá mlha nezájmu

zima 1.jpg

Úvodní situace inscenace Zima (režie: Alexandr Minajev) podle textu Jevgenije Griškovce je docela slibná. Relativně malé jeviště Divadla Na Prádle je ještě orámováno látkovými výkryty, které vytvářejí zužující se bílý koridor (scéna: Karel Špindler). Do něj vstoupí Sněhurka a v úvodním prologu vytvoří magicko-sentimentální zimní atmosféru. Tu ale hned shodí dvojice promrzlých vojáků na nesmyslné misi, kteří chtějí jen trochu tepla, alkohol a cigarety. Jak jsem říkal, začíná to slibně.

V programu k inscenaci je autor textu označován jako „nový sentimentalista“. A podle toho, co jsem viděl, tohle označení nijak nepřehání, neboť sentiment z jeviště doslova přetéká a jako dusivá mlha se plazí mezi diváky. V podstatě jedinou náplní fabule je mix vzpomínek na lepší časy a introspektivních vybočení v podobě scének o rodičích a o prvních protosexuálních zážitcích. Jediné, co tak posouvá děj dopředu, je náplň mise obou vojáků, kterou je ovšem značně nedramatické čekání na rozkaz a postupné mrznutí.

Drobným problémem, který však taky znesnadňuje udržení pozornosti a orientace v jednotlivých epizodách, je přítomnost ruské zimní mytologie, ve které Sněhurka není obklopena trpaslíky, ale je spíš podobná chladné postavě Zimní královny. Stejně tak volání na Dědu Mráze nebo debaty o tom, kdo rozsvěcí jolku, působí cize a místo kladných emocí vzbuzují spíš ospalost a zmatek (možná se jedná o generační záležitost, to neumím posoudit).

Takovýto typ rolí (postavených na hereckém ztvárnění vzpomínek) by byl pravděpodobně velkou výzvou i pro zkušenější herce než jsou Lukáš Král a Tomáš Kobr (oba relativně nedávní absolventi herecké VOŠ). Je vlastně otázkou, jestli obsazení mladých herců není tak trochu „proti roli“. Ať to však bylo, jak chce, oba pánové působili na jevišti značně ztraceně a pochopitelný nedostatek zkušeností, který by jim umožnil psychologicky věrohodnější herecký projev, nahradila plochost sem tam proložená nějakým fyzickým gagem.

V tuto chvíli si dovolím odbočku mimo, neboť pozornému čtenáři tohoto článku a poučenému čtenáři anotace neunikl jeden inspirační zdroj tohoto kusu – tedy Čekání na Godota Samuela Becketta. Vězte tedy, že souvislost obou dramat je pouze vnější (rámcová situace „čekání“, počet hlavních postav). Odlišná je jak nálada textu, tak hloubka řešených témat.

Zpátky k Zimě se dostaneme přes postavu Sněhurky v podání Vladimíry Striežencové (letos absolvuje na KČD DAMU). Její úkol byl díky více stylizované postavě o něco snazší než u obou vojáků. To však platilo pouze v těch málo pasážích na začátku a na konci hry, kdy hrála onu mystickou postavu jakési Zimní královny. Tam byla sošná, se správným kladením akcentů a velmi dobře zvládla i závěrečný tanec (choreografie: Dora Hoštová). K tomuto pojetí postavy jí pomáhá také velmi efektní „princeznovský“ kostým (Magdalena Dvořáková). Problém však byl v oněch introspektivních scénkách, kdy se její projev spustil do civilu a zaplul do nezajímavosti obou vojáků.

Tato nepěkná vlastnost se bohužel týká nejen herců, ale i inscenace jako celku (jediné, co se z větší části povedlo, je atmosféru dokreslující hudba Zdeňka Krále a Ivana Volkova). Ale pokud se rádi utápíte ve vzpomínkách druhých a jste schopni si i přes kulturní rozdíly užít atmosféru ruské zimy, pak je tahle inscenace pro vás jak stvořená.

Průměr: 4.5 (4 hlasů)

Zpět nahoru