Co se stane, když se dvě naivní Američanky vypraví na léto do Barcelony a potkají temperamentního Španěla? Změní se jim od základu život? A co se stane, když se na jejich hlubokou životní zkušenost podíváme jemně ironickou perspektivou Woodyho Allena?

Režisér Michael Haneke natočil americkou verzi svého o deset let staršího snímku Funny Games. Pokud chcete vidět lehce nadprůměrný hororový psychothriller, mohu vám Funny Games U.S. doporučit. Pro ostatní z vás, například pro ty, kteří čekají od filmu také nějakou tu myšlenku, je určena tato recenze.

V pražských kinech a dokonce i multiplexech máte možnost vidět pásmo animovaných hororových filmů Strach(y) ze tmy. Avšak když zůstane jen u „možnosti vidět“, o nic podstatného nepřijdete.

Francouzští producenti měli nápad dát dohromady skupinu současných komiksových výtvarníků a vytvořit pásmo animovaných filmů, jejichž spojujícím tématem by byl čirý děs a nejhorší noční můry. So far so good. Ovšem ruku v ruce s velkým potenciálem tohoto konceptu jde i neodbytný pocit, že se to prostě nemůže povést.

Takže po roce jsme opět na místě činu.

Červené koberce sice nahradily koberce zelené, ale kina stále stojí a hlavně promítají. Nechme tedy celebrity na kobercích a pusťme se do filmů samých. 

Přestože UnBorn.cz funguje převážně jako pražský kulturní servis, karlovarský filmový festival je zkrátka událostí s příliš silným gravitačním polem. Proto se i my necháme vychýlit ze svých oběžných drah a vykročíme přes hranice hlavního města vstříc slunci našich filmových životů.

Jistě: zdá se jako dobrý nápad zajít na herecký debut Norah Jones v režii Wong Kar-waie. Ovšem Moje borůvkové noci jsou emanací tak koncentrované nudy, že člověka podobné „dobré nápady“ na nějakou dobu přejdou.

Kdo ví, proč se naše filmová rubrika profiluje jako velmi severská. I já nyní přispěji svou troškou do mlýna, tentokrát dojmy z letošního Febiofestu, neboť více než měsíční rozestup mi umožňuje již zcela zodpovědně tvrdit, že to byl opět mimořádný zážitek, který všechny nedomrlé Dny evropského filmu, nemluvě o zcela slaboduché české kinodistribuci, hravě předčí.

Silný proud Skandinávské kinematografie do Prahy, tentokrát v rámci festivalu Dny evropského filmu, doplavil další velkou rybu. Jak už to u severských filmů bývá zvykem, namísto nemastného neslaného lutfisku se servíroval šťavnatý losos, byť pohříchu zalitý známou kontinentální pochutinou UHO. Švédům ale chutná i tak.

V krátké době máme možnost vidět (a někteří z nás i recenzovat) dalšího zástupce dánské kinematografie. Po Umění plakat přichází Ole Christian Madsen se snímkem Praha. Dočkali jsme se tedy kafkovsky laděné vize české metropole jako pozadí pro silný příběh, jak naznačovaly anotace?