Borůvková nuda

moje-boruvkove-noci1

Jistě: zdá se jako dobrý nápad zajít na herecký debut Norah Jones v režii Wong Kar-waie. Ovšem Moje borůvkové noci jsou emanací tak koncentrované nudy, že člověka podobné „dobré nápady“ na nějakou dobu přejdou.

Poměrně působivá na tomto snímku je schopnost, s jakou dokáže nudit téměř od první minuty. Wong kombinuje bezobsažné scény se stereotypním příběhem či spíše s fragmenty příběhu. Tomuto režijnímu stylu by se za normálních okolností říkalo vyprázdněná narace, jak ji známe například u filmů Guse Van Santa (u něj alespoň víme, do čeho jdeme). Ovšem u filmu, kde to záměrem není, ale přesto to tak vypadá, je výsledek poněkud tragický.

Postava Elizabeth (Norah Jones) spojuje několik epizod ohraničených rámcovým příběhem o jejím vztahu k majiteli kavárny Jeremymu (Jude Law). Poté, co se do sebe zamilují během bezobsažných nočních rozhovorů nad zbytky borůvkového koláče, se Elizabeth vydává napříč Amerikou „hledat samu sebe“, „ujasnit si, co chce“, „dostat životní lekci“ nebo něco takového. Ovšem ani jedna z dílčích epizod nepřesáhne úroveň banální tragické historky, kterou už stejně známe odjinud. V půlce filmu jsem dostal chuť ukousnout si ruku, a to se mi stává pohříchu málokdy.

Z Wongova pohledu na současnou Ameriku se zdá, že její obyvatele tvoří nezáživní tragédi, kteří střídavě trousí slabomyslné životní lekce („Co se stalo? – Život se stal.“, „Jsme jenom položky na účtu.“) nebo popřípadě významně mlčí. Pokud někoho napadne, jaké je opozitum ke slovu „empatie“, prosím, napište mi na redakční mail.

Měl bych se asi zmínit o Wongovu inovativním vizuálním stylu, který sestává především ze zpomalených záběrů na nehybné tváře. Tak se stalo a můžeme jít dál.

Hudba trochu pozvedává úroveň. Sice zde nenajdete zase tolik skladeb, aby se z tohoto snímku stalo hezké doprovodné video ke kompilaci z tvorby Norah Jones, Cat Power, Otise Reddinga a dalších, ale té pravé tekuté melancholie si užijete dost. Tedy pokud o to stojíte.

Moje borůvkové noci zkrátka nepřinášejí žádný originální pohled nebo novou perspektivu. Svůj proklamovaný status nezávislého filmu rozhodně nenaplňují – drží se v podobných schématech jako komerční produkce, ale zbavují se její zábavnosti. Za mnohoznačnými a tajemnými pohledy postav se skrývá jen prázdnota lidí, kteří rádi vedou dlouhé melancholické úvahy o svých nudných životech.

Snad jsem nebyl přehnaně či nespravedlivě kritický. Pokud bych tedy měl shrnout důvody, proč jít na Moje borůvkové noci, skončil bych zhruba u dvou. Za prvé: na Norah Jones se prostě dobře dívá, přestože své herecké schopnosti neměla na čem ukázat. Za druhé: na špatné filmy se dobře píší recenze.

Průměr: 5 (1 hlas)

Zpět nahoru