Dokumentární sitcom Občan Havel

Občan Havel

Dokument Občan Havel nás vtahuje do střetu mezi civilním Havlem a Havlem-prezidentem, mezi neformálností a oficialitou, mezi lidskostí a pokrytectvím zákulisního politického světa. Ale nejen to. Občan Havel funguje i jako docela povedená situační komedie.

Dokumentu Občan Havel je často vytýkána neautentičnost Havlova projevu před kamerou. Vedou se diskuze, zda Václav Havel před kamerou „hrál“, zda byl jeho projev strojený. Samozřejmě že byl strojený. Diskuze na toto téma však nepovažuji za podstatné. Ostatně, nikdo se nebude chovat autenticky, pokud ho snímá kamera. Podstatný je způsob, jak k dokumentu Občan Havel vůbec přistupovat.

Režiséři Pavel Koutecký, zesnulý v roce 2006, a Miroslav Janek, který film dokončoval, totiž nevytvořili pouze dokumentaci neveřejného vystupování prezidenta. Vytvořili dokumentární sitcom, vesměs humorné epizody z prezidentova života. Sledujeme hlavní postavu – Václava Havla, toho času prezidenta ČR –, která nás provází jednotlivými situacemi, komentuje, glosuje a občas si i zavtipkuje. Po hradních sálech se pohybuje chůzí až neuvěřitelně připomínající Mr. Beana. Nemohla by snad tato hlavní postava opustit žánr dokumentu a vstoupit do komediálního žánru? Téměř ano. S tím rozdílem, že Občan Havel nemusí vytvářet nějaký fiktivní svět, nýbrž staví na souvislostech světa reálného. Nemusí zdlouhavě vysvětlovat – stačí dělat narážky.

Ale to není jediný důvod, proč považovat Občana Havla za víc než jen popisný dokument. Nezdá se, že by Kouteckému s Jankem šlo o soustředěné rozkrývání zákulisního fungování politiky. Nejdou v tomto ohledu nijak do hloubky, nesledují politické události komplexně. Můžeme sice vidět mnoho scén z jednání Havlova týmu, přípravy projevů, schůzek a návštěv, ale to všechno má jiný cíl – vykreslit postavu civilního, živočišného Havla uprostřed pokryteckého a škrobeného světa politiky. Tu si uleví sprostým slovem, tu řekne, co si o někom skutečně myslí, tu ho vidíme, jak se nerudně ošívá při oficiálním focení. Režie tak vkládá do filmu výrazné téma.

Jak by divák mohl nesympatizovat s Havlem, který si k nabubřelosti politiků řekne svoje a vždy pěkně od plic? Jak by v něm mohl nevidět symbol lidskosti a přirozenosti? Havel je skutečným kladným hrdinou tohoto filmu.

Realita a dokumentárnost se však vůči komediálnosti výrazně prosadí v jedné konkrétní scéně – úmrtí Olgy Havlové. To, co do té doby sledujeme v odlehčeném tónu, se všemi žerty a v rámci hlavního tématu, je najednou překryto zcela jiným žánrem. Divák do té doby sleduje Havla, jak si před kamerou hraje, občas se předvádí. Když ale následně aranžuje rakev, člověka zamrazí. Film se však brzy vrací do původních, komediálně laděných kolejí, a proto nejde o zvlášť významnou výtku.

Jednotlivé postavy filmu působí dojmem komediálních figurek. K vrcholům Občana Havla proto patří především ty scény, kdy se ke slovu dostávají ony „epizodní role“. Kariérismus a velikášství Václava Klause tak vyznívá nejen z Havlova soukromého projevu, ale především ze samotných scén s Václavem Klausem. A povolební jednání Havla s Milošem Zemanem je natolik brilantní a vypointovanou scénkou, že by se měl každý český scénárista tiše zastydět.

Ironicky vyznívá i způsob, jakým režisér Janek se střihačkou Toničkou Jankovou seřadili jednotlivé scény. Spojování vysokého a nízkého, rychlé předěly mezi neoficiální, živelnou scénou a strojenou oficiální návštěvou – to vše působí jako sarkasmus namířený proti škrobenosti politického života. O to víc pak pobaví některé nenápadné, zato nosné sekvence. Například málokdo si všimne krátkého záběru, kde Dagmar Havlová během vážných politických debat masíruje feně Sugar (nebo té druhé?) zadek. 

Občan Havel je výjimečným dílem české filmové tvorby posledních let, to je jisté. Jenom se k němu musí patřičně přistupovat. Divák si pak může skutečně užít, že jednou je komediální sama realita.

Průměr: 5 (2 hlasů)

Zpět nahoru