Opět o severském filmu aneb Měsíc po Febiofestu

Febio Fest

Kdo ví, proč se naše filmová rubrika profiluje jako velmi severská. I já nyní přispěji svou troškou do mlýna, tentokrát dojmy z letošního Febiofestu, neboť více než měsíční rozestup mi umožňuje již zcela zodpovědně tvrdit, že to byl opět mimořádný zážitek, který všechny nedomrlé Dny evropského filmu, nemluvě o zcela slaboduché české kinodistribuci, hravě předčí.

O fenoménu jménem Roy Andersson jsme zde již psali před časem. Tento režisér se Febiofestu přímo zúčastnil a tak jako jiní hosté působil uvolněně a vtipně. Byly promítány všechny čtyři jeho celovečerní filmy a také série reklam, která, zvláště v kontrastu s neinvenčními a stupidními spoty, jež denně vidíme nejen v televizi, ale dokonce i na Febiofestu před každou projekcí, celkem přesvědčivě dokazuje, že i reklama může být avantgardním uměním plným černého humoru.

Je smutnou skutečností, že nejslabší kousky z aktuální světové produkce, jež byly na Febiofestu promítnuty, již byly uvedeny do české distribuce (např. Umění plakat, vcelku nudný a klišovitý film), jiné zřejmě nefestivalový divák nemá šanci vidět. Například famózní estonská komedie 186 kilometrů, velké sólo televizního komika Jana Uuspolda, které sice na přehledné, mnohokrát projeté cestě komediální road movie, přesto však nesmírně zábavně, předvádí nejen pár dní ze života krachujícího alkoholika, ale především v kompaktní formě paroduje celou severskou kinematografii (včetně nejtradičnějších žánrů jako „rodinné drama s kostlivcem ve skříni“) a asi i trefně zesměšňuje soudobou estonskou realitu (zde jsem, neznalý reálií, mohl ocenit pouze akci hudebního skladatele Arvo Pärta).

Fero FeničJiný návštěvník, kterého si, stejně jako český Slovník severských spisovatelů,  dovolíme rovněž mezi seveřany zařadit, je nizozemský režisér a provozovatel artového multikina v Utrechtu Jos Stelling, který přijel v doprovodu svého dvorního herce Genea Bervoetse. Uvedli, kromě slavného Iluzionisty či aktuálního filmu Duška (osvěžující je již skutečností, že hlavním hrdinou je filmový kritik) také triptych krátkých snímků Čekárna, Pumpa a Pasáž, spojených názvem Erotické povídky (duo Stelling-Bervoets je natočilo pro cyklus německé televizní producentky Reginy Ziegler - svůj kus do této série natočil kdysi i Petr Zelenka, jeho dílko, na rozdíl od toho Stellingova, se dalších dvou pokračování nedočkalo). Nevěřitelná práce s jednoduchým nápadem, mimikou a uměním němého filmu (Erotické povídky jsou bez dialogů) nejen skvěle pobavila, ale i vyrazila dech.

Jiným severským hitem festivalu byla novinka kanadského režiséra Denyse Arcanda (vzpomínáte na Invazi barbarů?) Doba temna (L´age des tenebres /The Age of Ignorance). Stejně jako jiné filmy tohoto tvůrce, Úpadek amerického impéria či Ježíš z Montrealu, patří i Invaze Barbarů a Doba temna do volné série, v níž pod hávem laskavé komedie o tradičních lidských problémech (v Invazi umírání, v Době temna krize středního věku) tepe soudobou euroamerickou civilizaci a činí tak velmi trefně, mrazivě a vtipně. Doba temna, v níž je všude tolik nařízení, že ani úředníci si nevědí rady, v níž politická korektnost zabraňuje vtipkování a chrání jen ty, kteří si to nepřejí, a v níž boj proti kouření dávno překročil hranice omezování svobody, je přesně ta doba, v níž už žijeme, nebo se do ní velmi rychle blížíme. Skvělý herecký výkon Marca Labreche v roli unaveného a sebezáchrany již (téměř?) neschopného muže.

Zmíním i dva filmy ryze středoevropské, přesto svou atmosférou, vtipem a nápadem patřící snad spíše k té severské kategorii. Jednak drama Petera Payera Zproštěn viny (Freigesprochen), opět jednoduché, ale precizní a působivé. Ukazuje skutečné životní drama, není to žádný Bohdan Sláma. Famózní výkon Franka Gieringa v roli člověka, který se po osudové chybě propadá stále hloub do spirály tragédií, z nichž je jen jediné východisko.

Freigesprochen

A za druhé komedii Schröderův báječný svět (Schröders wunderbare welt), natočenou v česko-německé-polské koprodukci dle scénáře a v režii Michaela Schorra, odehrávající se na slezském Trojmezí a dojemně zobrazující naprosto stejnou mentalitu středoevropanů, ať už to jsou Němci, Poláci či Češi (v roli českého starosty spolehlivý Igor Bareš). Úžasně vtipný a zábavný film, který v mnoha drobných detailech ukazuje naši realitu dokonale, nelichotivě a mnohem výstižněji než jakýkoli český film z posledních let. Možná proto Schrödera v našich kinech nevidět.

Poslední zmínku učiním o filmu, jemuž se asi severskost nedá vnutit v žádném ohledu. Tříhodinové bizarní drama, které je daleko víc než jen standardním příběm o „lidské osamělosti“, „odpovědnosti“ nebo „dědictví nacismu“, je příběh (?) psychologa Simona (Mathieu Amalric) ve filmu Nicolase Klote Lidská otázka (La question humaine, 2007).

Febiofest je každoročně, navzdory pověstem v tisku i mezi lidem, žněmi filmových zážitků, které nám naše distribuce nedopřeje, ačkoli by samozřejmě mohla. Novým programovým ředitelům festivalu, Haně Cielové a Štefanu Uhríkovi, stejně jako zakladateli akce Feru Feničovi, je třeba zatleskat.
Průměr: 5 (2 hlasů)

Zpět nahoru