Hluchá surovost Funny Games U.S.

Funny Games U.S.

Režisér Michael Haneke natočil americkou verzi svého o deset let staršího snímku Funny Games. Pokud chcete vidět lehce nadprůměrný hororový psychothriller, mohu vám Funny Games U.S. doporučit. Pro ostatní z vás, například pro ty, kteří čekají od filmu také nějakou tu myšlenku, je určena tato recenze.

O co jde: cukrkandlová manželská dvojice s malým synkem přijíždí do svého letního domu užívat si projížďky na loďce a hrát golf se sousedy. Sousedé se však chovají podivně, což možná souvisí se dvěma neznámými mladými muži, kteří je všude doprovází. Brzy si tito dva mladíci přijdou půjčit k paní domu čtyři vejce. Ale od žádosti o vejce se s děsivou plynulostí dostáváme až do situace, kdy se celá rodina stává jejich rukojmím a zároveň objektem jejich psychologické hry „na smrt“.

Oproti původnímu německému snímku spočívá „zhollywoodštění“ nové verze především v obsazení. Manželskou dvojici hrají Tim Roth a Naomi Watts, vůdčího z obou trýznitelů Michael Pitt. Scénář i způsob režie vyžaduje od herců poměrně hodně, a nutno říci, že všechny hlavní postavy jsou sehrány naprosto precizně. Zvlášť Naomi Watts, která na plátně tráví většinu času, má možnost využít snad všechny výrazy zoufalství, které umí. Michaelu Pittovi zase podobné role prostě sedí, i když by mu už někdo mohl napsat jinou roli než tu úplného magora. Ale fajn.

Když ale pomineme obsazení, Funny Games U.S. tak úplně nezapadají do škatulky amerického psychothrilleru. Od počátku je zřejmé, že Haneke nasadil velmi pozvolné tempo. A co víc - v dramatických momentech, kdy běžný film graduje a kamera poletuje a mění pozice ve zběsilém sledu, přichází režisér se statickými mnohaminutovými záběry. Z hlediska žánru by byl takový postup nesmyslný, ale Haneke tím sleduje určitou myšlenku.

Teď by bylo hezké skončit tím, že žánr psychothrilleru je jen postmoderně využitá fasáda hlubšího sdělení a že Funny Games U.S. se tak mohou řadit ke klasice typu Mechanický pomeranč, Pulp Fiction nebo Klub rváčů. Bohužel tak jednoduché to není, neboť záměr a myšlenka filmu nejsou vůbec zřejmé.

Z určitého pohledu by tento snímek mohl být detailní studií terorizovaných osob. Odpovídala by tomu surová, snad až vědecká lhostejnost, s jakou kamera sleduje postavy. V některých momentech tento postup v diváku navodí pocit nemohoucnosti, nemožnosti utéct ze situace a hlavně sám od sebe, od svého zoufalství, zmnohonásobeného přemírou času. V tomto smyslu by film fungoval skvěle, tedy kdyby si zachoval stylovou čistotu. Haneke však užívá prvky, které s touto metodou neladí. Jsou to například charaktery členů rodiny, zahnané až na okraj stereotypu. Usměvavá nukleární rodinka (k níž přirozeně patří i pes), jejíž chování, dům, a dokonce i oblečení vyzařují optimistický ideál vyšších středních vrstev, by snad zapadla do sarkastické blasfémie amerických hodnot, ale v hloubkové psychologické studii již působí o poznání méně věrohodně.

Podobně je to s dějem. Některé jeho zvraty jsou nejen nelogické, ale hlavně bezpředmětné. Celkově bije do očí vykonstruovanost, která by v jiném, méně realisticky vypadajícím filmu, rozhodně nebyla na škodu. Nevěrohodný děj ovšem s přehledem předčí několik zcizovacích efektů, jimiž sice Haneke šetří, ale o to jsou výraznější. Opět: záběr, kdy se zcela překvapivě jeden z věznitelů otočí na kameru a promluví k divákům, bych jinde ocenil, ovšem zde prostě působí nepatřičně.

Na jedné straně tak máme svět traumatizovaných obětí, sledovaný bezcitnou, chladně zkoumavou kamerou. Na druhé straně hravý a nevázaný svět trýznitelů stojící mimo hranice realistického zobrazení a také reálných lidských hodnot. Přímo se nabízí, že Haneke oba světy nechá prolnout, nechá tak vyvstat působivému a originálnímu pohledu současnou společnost a upozorní diváky na jejich vlastní otupělost při sledování násilí. Tak se skutečně stane, ale divák má stále pocit, že by chtěl přece jen z obou světů vidět víc. Po skončení filmu zůstává pocit nedořečenosti. Souzvuk obou světů je spíše hluchý, než že by diváka hloubkou tónu rozechvíval až do morku kostí. Ale možná má Haneke pravdu a jsem už opravdu tak otupělý, že nedokážu vnímat ani vlastní otupělost.

Výsledný dojem tedy rozhodně není špatný. Michael Haneke natočil v mnoha směrech nadprůměrný film a především se pokusil něco jím říct, což v dnešní době vždy stojí za ocenění. Na druhou stranu ve vás Funny Games U.S. zřejmě nezůstanou dlouho, neboť nedávájí přiliš originálních myšlenek k přemýšlení a ani vámi, surovostem a násilí přivyklým divákům, přiliš neotřesou.

Průměr: 4.8 (4 hlasů)

Zpět nahoru