V krátké době máme možnost vidět (a někteří z nás i recenzovat) dalšího zástupce dánské kinematografie. Po Umění plakat přichází Ole Christian Madsen se snímkem Praha. Dočkali jsme se tedy kafkovsky laděné vize české metropole jako pozadí pro silný příběh, jak naznačovaly anotace?

Prvních několik scén filmu slibuje mnohé. Christoffer (Mads Mikkelsen) se svou manželkou Majou (Stine Stengadeová) přijíždí do Prahy, aby si odvezl tělo mrtvého otce, kterého od dětství neviděl. Město se pro Christoffera stává podivným labyrintem, jehož vnitřní pravidla a děje mu unikají. Pokud člověka napadne podoba s kafkovskou Prahou, srovnání je na místě. Režisér Madsen ale neužívá žádných triků ani nepřirozeností, aby vyvolal tajemnou atmosféru. Úplně si vystačí s českými reáliemi – ať si Christoffer objedná jakýkoli nápoj, dostane vždy pivo, když chce guláš, číšník mu oznámí, že se podává jenom ve čtvrtek (jak přirozené pro Čecha a zároveň nepochopitelné pro Dána!), když chce vstoupit do budovy, musí přes okno.

Po tomto úvodu přichází na řadu hlavní téma filmu, totiž vztah mezi Christofferem a jeho ženou. Christoffer ví, že Maja má v Dánsku mladého milence, ale dá jí to najevo teprve v Praze. Oba se snaží o věci mluvit a divák sleduje, jak se jim to nedaří. Co si kdo vlastně myslí, zvlášť co si myslí Christoffer, není vůbec zřejmé. Christoffer je navíc konfrontován se skutečnou sexuální orientací svého zesnulého otce a s jeho podivnou českou domácností.

Film Praha stojí a padá na postavách. Charaktery jsou samy o sobě zajímavé, příjemně nejednoznačné, jenže po prvních dvaceti minutách už jenom přecházejí z jedné fádní a tisíckrát použité situace do druhé. Ústřední herecká dvojice – Mads Mikkelsen a Stine Stengadeová – byla jednoduše skvělá. Výkony české části hereckého obsazení, především Bořivoje Navrátila v roli advokáta a Jany Plodkové jako Aleny, byly o poznání rozpačitější. Navrátil, jakkoli sympatický se jeho plešatý homosexuální advokát na první pohled může zdát, svým poněkud nepřítomným herectvím kontrastuje s Mikkelsenem a z role se mu nedaří vytěžit ani zlomek toho, co by mohl. Herecky neoslní ani endemický kompars sídliště Chanov – jedna z klíčových scén manželské hádky se odehrává za přihlížení početné skupiny Romů na „pražského předměstí“, ve skutečnosti ovšem v chanovském sídlišti v Ústeckém kraji. Pro české publikum dvojnásob bizarní scéna.

Autorům (spolu s režisérem se na scénáři podílel Kim Fupz Aakeson, podepsaný mimo jiné pod filmem Starý, nový, půjčený a modrý) nejde v prvé řadě o vykreslení českého člověka nebo české společnosti. Praha zde vyjadřuje ono cizí a nepochopitelné prostředí, které se stává katalyzátorem vztahu obou hlavních hrdinů. Nakolik je však pohled na Prahu a její obyvatele cizíma očima sám o sobě zajímavý? V něčem je výstižný – většina předměstských prostředí, kterými Christoffer prochází, působí nedostavěně, zanedbaně, provizorně. A také se zdá, že česká restaurační obsluha začíná být v Evropě pojmem. Samozřejmě v tom negativním smyslu. Avšak Madsenův pohled na český naturel, právě protože není hlavním tématem filmu, nemá dostatek prostoru, a nejde tedy ani příliš do hloubky. Za české diváky říkám: škoda.

Praha tedy není nijak převratným nebo invenčním snímkem. Na druhou stranu není ani vyloženě špatnou podívanou. Když připočteme absurdně-kritickou rovinu výkladu, otevírající se pro zdejší publikum, pak lze tento film (s určitou rezervou) doporučit. Nabízí alespoň trochu nový pohled na ono „čecháčkovství“, které se Svěrák nebo Hřebejk, bez nadhledu i humoru, snaží ve svých filmech zachytit.