Promarněné šance českého filmu: 3 sezóny ve studeném pekle

C:\Documents and Settings\waiders\Plocha\Frostrupová\krobot.jpg

Ze silného příběhu o individualistovi uprostřed převratné doby, z milostného příběhu, který svět neviděl, z fascinujících změn státního převratu, z výpravného dobového velkofilmu, se stal sto a jeden pohled na Jindřiškou ulici, maloměstská vyprávěnka u studené náhražky kafe a ….

Debut Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle vyvolal vlnu nadšených kritik, podobně jako nedávno uvedený snímek Marka Najbrta Protektor. V obou případech byl vyzdvihován vizuální stav děl. Skutečnost, že film vypadá jako film, a ne jako televizní inscenace nebo home video, je totiž v naší kinematografii stále výjimečnou situací. Otázkou je, zda si to odškrtnout jako splněný standard (protože zas tak nic exkluzivního nám 3 sezóny ani Protektor nenabízejí), nebo to velebit a vyzdvihovat. Osobně si myslím, že na českou kinematografii bychom neměli uplatňovat ta nejmírnější kritéria, jak se děje, snad ze soucitu či pocitu národní sounáležitosti (vida, kde se jinak opovrhovaný nacionalismus a národovectví hodí – třeba když jde o Oscary!), nýbrž ta nejpřísnější kritéria.

Mašínův velkofilm je tedy uspokojivý (pozor! Uspokojivý, nikoli vynikající, nikoli inovativní, nikoli originální!) po technické, vizuální stránce, velkolepě ovšem selhává ve scénáři a také v obsazení hlavní role. V zásadě se nabízely tři oblasti, které mohl film rozvinout a uhrančivě podat:

Jako portrét hlavní postavy, mladého básníka Ivana Heinze, autentického dandyho, dekadenta, libertina, pozéra, člověka charismatického, vtipného a chytrého, pohrdajícího a nad všemi čnícího: to se nestalo, Heinz je napsaný jako bezbarvý floutek, co si sem tam občas zafrajeří a někdy napíše celkem obstojnou veršovánku. Takových je asi padesát procent všech gymnazistů. Navíc ho hraje Kryštof Hádek, který nemá charismatu ani co by se za nehet vešlo a nevytvoří vůbec nic navíc oproti chabému scénáři, takže účinek je podtržen, nikoli potencován. Je zjevné, že na takovou postavu by se daleko více hodil Jiří Černý, který se ostatně ve filmu mihne, Miloslav König, nebo třeba… ano, Matěj Stropnický.

Druhou oblastí je pak vášnivý, zničující a fascinující milostný vztah mezi Heinzem a Janou Frankovou: jenomže ten je zoufale fádní a konvenční, chtělo by se říct, typický pro český film se svou infantilní erotikou, absencí velkých citů i gest a neschopný jakéhokoli rozletu, přesto se však namyšleně prezentující jako něco nevídaného: zkrátka okresní avantgarda. Nota bene když obě postavy jsou tak nezajímavé a obyčejné.

Třetí, notně sice již zprofanovanou, přesto však teoreticky zajímavou možností je vyjádření ducha doby. Freska z období ne až tak často portrétovaného, překotné změny a lámání charakterů z dob kolem komunistického převratu, filmově ne zcela zmapovaného období mezi válkou a totalitou. Tomu se tvůrci sérií spíše žánrových obrázků a očekávatelných scén vyhýbají, nejspíše aby vytvořili pozadí pro onen velký individuální příběh, který se však nekoná.

Ocenit lze hudbu Filipa Jelínka, některé z vedlejších hereckých výkonů (jako vždy je v epizodní roli psychiatra vynikající Miroslav Krobot, překvapivě má styl a vtip i Jan Kraus jako literární kritik- proč třeba ten nedostal více prostoru, je mi záhadou…), samozřejmě produkci a výpravu.

S oceňovanou vizuální podobou nejen 3 sezón a Protektora, ale třeba i takového Ševčíkova Normalu, se pomalu vtírá otázka, proč všechny ty, jakž takž jako filmy vypadající filmy, jsou tak pomalé? Kde zůstal střihač, proč je kamera a režie statická?

 

 

 

 

Průměr: 4.6 (5 hlasů)

Zpět nahoru