Tedy takhle blbý bych nechtěl být: český film aneb O rodičích, dětech, venkovských učitelích, bobulích a dalších ubohostech

O krizi českého filmu se píše a mluví hojně. Obvykle se tím myslí peníze. Někdy zas řemeslná nedostatečnost mnohých debutů a na koleně vznikajících filmů. Jako protiklad jim jsou kladeny „vzorové“ prázdné filmy Hřebejka, Svěráka, Ondříčka, Slámy atd., adorované silnou skupinou kritiků i diváků. Nic by nemohlo být větším omylem.


Českému filmu chybí odvaha, originalita, nápady, myšlenky, vtip, styl, prostě prakticky všechno. Na vině je jednak absence silných tvůrčích osobností – jedinou takovou je u nás Jan Švankmajer, jenomže ten celou národní kinematografii nezachrání a ani každý jeho film není vždycky Lekce Faust nebo Otesánek. Nicméně z aktuálních či ohlášených projektů české tvorby jeho Přežít svůj život (teorie a praxe) zůstává jedinou nadějí na kvalitní zážitek.

Čas od času se sice objeví slibný debut – Vaterland – Lovecký deník Davida Jařaba (2004) neb Postel Oskara Reifa (1998), málokdy však mívají nějaká pokračování a zůstávají izolovanými a leckdy nepovšimnutými kousky v balastu okolního mainstreamu. Ostatně i v některých debutech víceméně nepodařených, jako Doblba! (2005) nebo Poslední plavky (2007), lze najít více originality a nápadů nežli v osvědčených trhácích.


Další fenomén, který v našem filmu chybí, je producent. Protože producent není lepší účetní, co shání peníze po sponzorech, nadacích a fondech, ale tvůrčí filmař, který se rozhodne natočit určitý film o určitém tématu a všechny honí, dokud neodpovídá jeho představám, několikrát vymění scenáristu (aby si nakonec text napsal sám), samozřejmostí je přeobsazování hlavních rolí a také režiséra. Právě nesmyslný kult režisérů, který u nás panuje, zesměšňuje celou filmovou realitu ještě více. Hřebejk by nebyl nic bez silného producentského zázemí Ondřeje Trojana a bez občasných nápadů, které přece jenom vypadnou z Petra Jarchovského a Petra Šabacha. Jan Svěrák je zcela toporný režisér a to, co je na jeho filmech ještě jakž takž zajímavé, jsou scénáře jeho otce Zdeňka. Nikdy jsem si o Českých lvech nic dobrého nemyslel, ale cena za tak sterilní film jako Tmavomodrý svět je naprosto skandální. To ovšem ještě není nic proti ocenění Vratných lahví, které byly režírovány vyloženě špatně.

Často se hovoří o nedostatku dobrých předloh, o tom, že režisér marně čeká na látku. CO TO JE? Režisér má přece jasnou představu, co a jak chce říct, komu a proč, a nemá-li ji a jen čeká, co mu kdo napíše a produkuje, je televizním rutinérem a nechť se do filmu neplete.

Opakování schémat, stále stejní herci, myšlenkově mělké zobrazování národní minulosti i současnosti, omezené chápaní mezilidských vztahů, absence nadhledu, humoru nebo filmařské vynalézavosti jsou základními průvodními jevy soudobého českého filmu.

Takoví jsou i tři čerství reprezentanti domácí kinemtografie.

O rodičích a dětech Vladimír Michálka a Emila Hakla je zcela dle očekávání banální příběh o vztahu otce a syna, série klišé o vztahu s ženami a vlastními dětmi a v několika momentech nabízí zcela neuvěřitelné dějové kotrmelce, které ve hře na realitu, kterou se jinak film snaží dodržovat, působí absurdně; k nějaké stylizaci zase tvůrci nemají chuť. Film je naprosto nesnesitelně nezahrán. David Novotný i obdivovaný Josef Somr příliš spoléhají na machu divadleního herce a předváděná klišé to neunesou. Jediný, kdo je ve filmu jakž takž uvěřitelný (nebýt předepsaného dějového oblouku) je neherečka Marina Kroftová. To všechno je škoda, protože Vladimír Michálek byl jeden čas nejen nejrychlejším českým režisérem (pět filmů za sedm let), ale dokázal přicházet i s poměrně zajímavými díly, ať už máme na mysli Je třeba zabít Sekala, Zapomenuté světlo nebo Anděl Exit. Po sedmileté pauze se vrátil – a zdá se, že měl vyčkat na příhodnější projekt.


Od Venkovského učitele Bohdan Slámy bylo nám očekávat jen to nejhorší, zvláště pokud jsme viděli trailer a následně plakát s heslem „Každý někoho potřebuje“. Věřte nebo ne, tato barvotisková věta z červené knihovny ve filmu dokonce zazní. Kdyby chtěl natočit Sláma něco pravdivého o venkově, natočí Schröderův báječný svět. Kdyby chtěl Sláma natočit něco o mezilidských vztazích, možná by si konečně vybral něco jiného než nesmělého pablba v podání jak jinak než Pavla Lišky, který neví, co se sebou, a nejspíš to nebude vědět nikdy, pročež z jímavější části publika může snad ždímat soucit, u té druhé pak očekávat jen výsměch. Není snad většího klišé než odchod člověka z města (Prahy) na venkov, aby „našel sám sebe“. Homosexualita hlavního hrdiny je ve filmu jen zneužita, protože se s ní nijak dál nepracuje. Co očekávat od Zuzany Bydžovské než životem zkroušenou unavenou ženu?


K Bobulím snad netřeba cokoli dodávat – jen že chceme-li natočit komedii, není k zahození mít po ruce herce s komediálním talentem a jistým charizmatem, jimiž rozhodně není ani Kryštof Hádek, ani Lukáš Langmajer (je skvělé pozorovat, co se svými třemi replikami dokáže v epizodní roli Václav Postránecký, který všechny zúčastněné přehraje o několik tříd). Dále by nebylo špatné mít pár nápadů, zajímavou zápletku, vtipné dialogy či situace. Ani to v Boulích nenajdeme. Jediné, co nás v průběhu dění překvapí, je nuda a skutečnost, že film nemá šťávu v ničem. Ani v poloze komediální, ani v romantické, ani v té vinné. Bobule je zcela zbytečný film a píši o něm, protože jeho debutující scenárista režisér Tomáš Bařina v sobě má nejen chyby a nejistotu debutanta, ale schází mu jakákoli chuť něco přinést,  říct vyjádřit, dodat, něco změnit . Nestává se kompromisnickým rutinérem po desítkách filmů, jak to často vidíme třeba v Hollywoodu, ale hned, rovnou, připraven ke všemu. Ostatně z filmu prý vystříhal nějak „ožehavé erotické scény“, aby se mohl vysílat před 22. hodinou v televizi. Režisér, který něco takového udělá, by si měl před sebou odplivnout. Pokud to udělá debutant, měl by si jít rovnu hodit mašli.


Mimochodem, stejně jako se napovídalo mnoho o údajné erotice v Bobulích, hovořilo se též mnoho, kterak je v O rodičích a dětech Mariana Kroftová nahá. Což za prvé není pravda a za druhé to ukazuje na druhý důležitý moment českého filmu: stydlivost a infantilní erotiku. Představa,  že by v českém filmu byla někdy erotická scéna, která by nebyla k smíchu, je prostě... k smíchu.

Průměr: 4.6 (13 hlasů)

bezvýchodno?

Zábavné čtení plné zábavných slovních výbuchů. Přeci jen je ale český film v takové krizi? A jestli ano, má vůbec smysl o tom psát? Jedním z poslání kritika by mělo být hledání něčeho, co stojí za řeč a nikoli plýtvání slovy nad něčím, co si to (zřejmě) nezaslouží. Takže se těším na něco trochu pozitivního - když ne o filmu, nevadí. Petr Lysáček

Smysl o tom má psát proto,

Smysl o tom má psát proto, že se dosud najdou pobloudilé duše, které příslušné filmy chválí či dokonce oceňují, dávají na ně granty, chodí na ně do kina atd. Ale i positovní články už se chystají. Vojtěch Varyš

Tak nevím-?

Jsou filmy dobrý a jsou filmy špatný. Kdybych měl chodit do kina podle toho co píšou vyštudovaný in kritici, tak bych asi viděl houby.Lidi se chcou bavit tak jim to nekažte chytrejma připomínkama!

Trochu moc z ostra

Souhlasím s názorem, že česká kinematografie je v krizi. Mám pocit, že současní čeští režiséři(samozřejmě se najdou výjimky)se neustále motají kolem jakéhosi pseudožánru, někde mezi černou komedií, psychologickým filmem či sociálním dramatem nebo jak to nazvat. Jako kdyby filmy žánrové(sci-fi, romantické, horory, akční...)byly považovány za něco méněcenného či kýčovitého. Nevím nakolik se liší finanční podpora současné české kinematografie a kinematografie před rokem 89, ale v případě filmů točených před revolucí nacházím poměrně dost filmů, které se nabály zpracovávat látky všech možných žánrů a často se jim to také dařilo. Nakolik to závisí na tak často zmiňovaných financích, to nedokážu posoudit. Avšak problém bych rovněž viděl v absenci odvahy a hlavně originálních nápadů, které dříve našim filmům rozhodně nechyběly.
Na druhou stranu totální negativita tohoto článku mi přecijen příjde lehce přehnaná. Například nemyslím, že veškeré erotické scény v českých filmech jsou stydlivé a směšné, naopak si myslím, že čeští filmaři dokáží být v těchto scénách často velmi originální a neomezují se jen na postelové scény v atraktivním tlumeném světle. Rovněž bych nezatracoval snímky jako Tmavomodrý svět, které minimálně svojí vizuální stránkou přináší mezi pochmurná "paneláková dramata z ruky" onu filmovou podívanou, která se u nás bohužel tak nějak nenosí a nepovažuje za důležitou.
Zkrátka mám pocit, jakoby režiséři neměli již proti čemu bojovat, a tak točí filmy o lidech, kteří zkrátka tak nějak neví co se sebou a bojují, aniž vědí proti čemu.

Re. trochu moc zostra

finančně se samozřejmě situace liší, protože před r. 89 byl veškerý film kompletně fiancován státem, nyní je financován ze soukromých zdrojů, často ovšem se státní podporou. jistým specifikem je pak účast "veřejnoprávní", tedy státní česká televize, která je někdy koproducentem, často i samotným producentem filmu.
taky mám rád filmy jako podívanou, do určité míry na to aspiroval např. Máj nebo Báthory, ale i v případě Tmavomodrého světa to prostě upadá do frašky.
vždycky je proti čemu bojovat- třeba proti české kinematografii!

Vojtěch Varyš

Zpět nahoru