Ty, který žiješ – O skvělém filmu Roye Anderssona s malou obhajobou Projektu 100

Projekt 100

Švédský filmař Roy Andersson (1943) s filmy nespěchá. Ač začal s tvorbou již v šedesátých letech, dodnes, kromě několika kraťasů, natočil jen čtyři celovečerní filmy. Ten třetí, Písně z druhého patra (2000), a čtvrtý, Ty, který žiješ (2007), měli a mají čeští diváci možnost vidět v rámci Projektu 100.

Zatímco poslední dva snímky Roye Anderssona od sebe dělí sedmiletá pauza a ty první dva, Kälrekshistoria (známý též jako Swedish Love Story) a Gilip pauza pětiletá, mezi těmito obdobími zeje dlouhých patnáct let. Andersson zjevně nepatří k těm druhům filmařů, co by nenechali své téma a nápady uzrát a přinejmenším na příkladu zmíněných posledních dvou filmů, Písních z druhého patra a Ty, který žiješ, lze pozorovat vynikající výsledky takového zdrženlivého přístupu. Oba filmy, z nichž druhý běží v rámci aktuálního ročníku Projektu 100, první již před několika lety (ale budete-li mít štěstí, v nějakém z biografů na něj přesto ještě občas narazíte), jsou si velmi podobné. Nabízejí panoptikum nešťastných postaviček ze současného švédského města (zrovna tak mohou být odkudkoli odjinud), se zvláštní směsicí černého humoru a lehkého sentimentu ukazují trochu kritický, trochu posmuntělý, trochu realistický pohled na lidskou tragédii. V Ty, který žiješ vidíme příběhy nešťastné lásky, kuriózně trvale se štěkajícího páru, náhlé smrti, špatného dne u holiče a řadu dalších příhod, stejně jako zpověď psychiatra, který „se dřív snažil radit, ale teď už jen předepisuje prášky – čím silnější, tím lepší“. Ve filmu hraje velkou roli hudba – nacvičování na velký den pochodového orchestru, v průběhu filmu se nám představí téměř všichni členové kapely. Ale nechybí ani motivy s rockovým muzikantem či náhlým zpěvem uprostřed příběhu – jako v muzikálu. Možná, že cokoliv, co se o Ty, který žiješ napíše, bude banální. Z hlediska čistě kritického je to naprosto přesně napsaný, natočený a zahraný film, který nemá slabých míst. Z hlediska diváckého Vás podle Vašeho naturelu může přivést do těžké melancholie, nebo naopak do velmi dobré nálady. Jeden z těch mála filmů, u nichž si řeknete: „Ano, takhle to je. Takhle přesně to je.“ (Obvykle, když slyšíte takovou frázi, měli byste sahat po pistoli, tentokrát to ale skutečně platí).

Ty, který žiješPrávě dva Anderssonovy filmy jsou pro mě rozhodným argumentem, proč celý slavný Projekt 100 za něco stojí. Kdyby nic, tak alespoň omezená distribuce těchto dvou flmů, které patří k tomu vůbec nejlepšímu, co se u nás za poslední léta promítalo, je oddůvodněním jeho existence. Nehledě na to, že možnost vidět v kině Křižník Potěmkin, Na sever severozápadní linkou nebo třeba Třetího muže je nezapomenutelná a neocenitelná příležitost. Většina kritiků Projektu 100 vytýká bezkoncepčnost, nejasnost, podle čeho jsou filmy vybírány, a koneckonců taktéž mixáž, tedy situaci, kdy je každý ročník směsicí několika filmů „ze zlatého fondu“, několika filmů „kultovních“ a několika nových filmů, posbíraných v posledním roce na festivalech. Nejvíce po mém soudu kritiky dráždila osoba Jiřího Králíka, zakladatele Projektu 100 a donedávna šéfa Asociace českých filmových klubů, Městských kin v Uherském Hradišti a Letní filmové školy tamtéž. Všichni Králíkovi přiznávají entuziasmus, nakažlivé nadšení a nehynoucí zásluhy o rozvoj alternativní filmové distribuce u nás – zároveň mu vyčítají chaotičnost, absenci koncepce a konečně říkají, že jeho doba již minula, nyní je třeba pracovat systematičtěji. Nesouhlasím a rozhodně mi nepřijdou dobré nápady některých, že by se celý Projekt 100 a podobná distribuce měla ze „soukromé iniciativy“, kterou je činnost AČFK, převést pod státní instituci, nebo že by se přehlídka měla zaměřit jedním směrem – tedy ke kultu, ke klasice nebo k aktuální produkci z festivalů, a že by měla být nastavena jasná pravidla, co a proč. Myslím, že právě subjektivní hledisko je na podobných akcích to nejlepší. Výběr, osobně zaručený někým konkrétním, např. panem Králíkem, přestavuje daleko zajímavější koncepci než mechanicky vybraná sestava podle jakýchsi kritérií. Míchání zmíněných tří druhů filmů je nanejvýš žádoucí, neboť přispěje právě k rozbití těchto již zažitých vzorců a škatulek, které mohou být užitečné k prvotnímu roztřídění materiálu, ale rozhodně by neměly být vodítkem pro hodnocení filmů nebo jejich distribuci.

Vedle nabídky některých menšinových distributorů, zejména pak filmů, jež dává do oběhu Národní filmový archiv, představuje Projekt 100 stále jednu z nejskvělejších složek české kinodistribuce. Díky za něj!

Průměr: 4.6 (5 hlasů)

Zpět nahoru