Umění plakat, umění neplakat

Umění plakat

Dánský snímek Umění plakat, který máme konečně možnost vidět i v českých kinech, bývá poněkud neadekvátně popisován jako „černá komedie“. Přestože je mnohem víc „černý“ než „komedie“, na kvalitě ani na působivosti mu to rozhodně neubírá.

Pro severskou kinematografii je charakteristická depresivní atmosféra. Filmaři se s tím, zdá se, smířili a naučili se v této atmosféře točit i komedie. Snímek Umění plakat však nelze zjednodušeně pojmout jako „depresivní“. Snaží se říct mnohem víc, než že se na světě dějí smutné věci. A jedním z prostředků jsou právě náznaky černého humoru.

Umění plakat režiséra Petera Schønau Foga je adaptací románu Erlinga Jepsena. Sledujeme čistě příběhový film, bez jakýchkoli netradičních filmových postupů nebo formálních extravagancí. Projevuje se tak jistá režisérská krutost vůči divákům – ne proto, že by kvůli tomu snímek byl „nedostatečně umělecký“, nýbrž proto, že nás režisér tímto způsobem nutí plně se vnořit do děje, do světa postav, které bychom nechtěli mít za své příbuzné.

Příběhem z Dánska 70. let nás provází jedenáctiletý Allan. Žije v malé vesničce spolu se svým otcem, matkou a čtrnáctiletou sestrou. Jeho starší bratr studuje vysokou školu a domů přijíždí pouze na návštěvy. Allanův otec je mlékař. Také trpí depresemi, vyhrožuje sebevraždou, po nocích pláče a pláčem si vynucuje sexuální styk se svou dcerou, která ho chodí „utišit“. Jediné, co umí opravdu dobře, jsou proslovy na pohřbech, kterými dokáže spolehlivě rozplakat celou vesnici. Matka se pomocí prášků na spaní každou noc zbavuje odpovědnosti za to, co se v domě děje.

Na tomto půdorysu se odehrávají tiché souboje odpovědnosti, snahy udržet funkční rodinu, touhy, zvrácenosti i víry v lepší budoucnost. Jsou to souboje, které se odehrávají na samotné hranici možností lidské psychiky – a často i za ní.

Celé vyznění filmu proto závisí na postavách a jejich představitelích. Z hlavních charakterů je nejméně pozornosti věnováno matce, což si možná vyžádala filmová adaptace oproti knižní předloze. To by byla jedna z drobnějších výtek vůči filmu. Tento nedostatek však plně zakrývá hloubka a propracovanost dalších členů rodiny, především malého Allana a jeho otce.

Zcela odpudivou postavu otce sehrál Jasper Asholt. Otec je hlavní příčinou rozkladu celé rodiny. Zneužívá svou dceru, což je snad ještě otřesnější kvůli sebelítostivosti, kterou si snaží vynutit soucit. Film si však drží nadhled, nenechává se strhávat do stereotypního zobrazení takového tématu. Nechává postavě otce prostor pro vykreslení dalších povahových rysů v rámci drobných vesnických příběhů – soutěžení s místním hokynářem, vztah k sestře, která si pro změnu vynucuje pozornost předstíráním smrtelných nemocí, návštěva nejstaršího syna nebo právě ono řečnění na pohřbech, kde jedině se cítí sebejistý. To vše sice neznamená o moc víc, než že otci je ponechán prostor být odpudivý i v méně závažných sférách života, ale rozhodně ho tím vymaňuje z příliš jednoduché škatulky, ve které podobné postavy většinou skončí.

Zdaleka nejvíc se však povedlo vytěžit z postavy malého Allana. A nejen že je skvěle napsaná, ale i patřičně zahraná Jannikem Lorenzem. Allanův charakter na jednu stranu můžeme vnímat jako dětsky naivní, na druhou stranu je to právě on, kdo se na sebe snaží převzít většinu odpovědnosti. Právě on aktivně vystupuje tam, kde ostatní členové rodiny naprosto selhávají, kde selhávají jako dospělí. Jeho dospělost, projevující se snahou hledat cestu z bezvýchodné situace, naráží na rezignovanost ostatních, ale také na jeho vlastní nedospělé hodnocení situace.

A právě v tomto ohledu je Allan nositelem většiny komediálních situací. Když Allan vidí otcovu sebedůvěru a váženost při pohřebních projevech, dle své vlastní logiky se pustí do plánování vraždy tety s vidinou dalšího pohřbu. Je v tom jistá „humorná nemotornost“, i když poněkud vražedná.
Allan je neuvěřitelně silný, odhodlaný člověk, přestože je stále dítětem. Všechna jeho síla se však vyčerpává zbytečnou snahou udržet rodinu pohromadě. Proto postava Allana nese nejen komediální rovinu, ale i tragiku tohoto snímku – dítě, které bylo vtaženo do beznadějného boje o vlastní charakter.

Umění plakat může být považováno za hloubkovou studii dysfunkční rodiny. Proto bych tento snímek nedoporučil těm, kteří si chtějí shlédnout drama, zažít si katarzi a při odchodu ze sálu na všechno zapomenout. Naopak bych ho doporučil těm divákům, kteří čekají od umění syrově pravdivý, hluboký a velmi inteligentní pohled na svět. A nezáleží na tom, zda u tohoto filmu budete plakat či zda se utvrdíte ve svém cynismu. Umění plakat totiž může nabídnout víc než jen dojemný zážitek.


 

Oficiální stránky

Průměr: 5 (4 hlasů)

Nesouhlasím!

Popsat tento film jako "syrově pravdivý, hluboký a velmi inteligentní" se mi nezdá dost na místě. Autor má zjevně chuť chodit na depresivní filmy, ale myslím, že většina ostatních diváků dává přednost něčemu jinému. Tento film je zbytečně depresivní a nedává žádnou naději. Proč máme koukat na filmy, které nedávají žádnou naději? S hodnocením nemůžu souhlasit.
Tomáš V.

Grandiozni

Super kousek, perfektni severska depka, co zarucene zvedne naladu. Proc koukat na podobne filmy? Starosti, co vas treba zrovna trapi, se ve svetle tohole filmu budou jevit jako malicherne picoviny, odchazet ze salu budete naprosto stastni, s vedomim, ze vzdycky muze byt jeste mnohem, mnohem hur...

Marty

grandiózní?

Ale divák podle mně chce řašit spíš tyhle "malicherné píčoviny", jak to nazýváš, než mít ještě větší depresi, než má.

Zpět nahoru