Vary 2008

MFF KV 2008

Takže po roce jsme opět na místě činu.

Červené koberce sice nahradily koberce zelené, ale kina stále stojí a hlavně promítají. Nechme tedy celebrity na kobercích a pusťme se do filmů samých. 

 

 

 

DEN PRVNÍ

Skutečně osvěžujícím úvodem festivalu byl švédský snímek Ať vejde ten pravý. Myslíte, že upírský horor, tématika šikany, dětská romance a severský brutální (extrémně brutální) humor nejdou dohromady? Omyl. Režisér Thomas Alfredson nevytvořil žádnou bezduchou slátaninu, ale promyšlený a hlavně fungující postmoderní film. Rozdíl mezi slátaninou a postmodernou spočívá v tom, že všechny tyto zdánlivě nesourodé žánrové postupy jsou užity záměrně, jako prostředky pro vyjádření určité myšlenky. Snímku by se jistě dalo vytknout pomalejší tempo, ale originální koncept to do značné míry vynahradil.

Oficiální zahajovací film, komedie Co se vlastně stalo, byl spíše příjemným rozptýlením. Robert De Niro hraje poněkud labilního hollywoodského producenta, jehož největší obtíže představuje plnovous Bruce Willise a režisér, který odmítá ze svého filmu vystřihnout scénu zastřelení psa. Snad až na scénu se zastřelením psa však (skutečný) režisér Barry Levinson nic tak oslnivého nebo originálního, jako ve Vrtěti psem, nepředvedl.

 

DEN DRUHÝ

Druhý den přinesl mimo jiné maďarsko-německou Deltu, soutěžní snímek letošních Cannes. Maďarská kinematografie v posledních letech zažívá silné období, ovšem Delta, přestože dobře natočená a místy výrazově dost silná, žádný zásadní průlom nepředstavuje. Nabízí se srovnání s rumunským filmem Čtyři měsíce, tři týdny, dva dny, zvláště co se týče naturalismu a detailního zobrazení každodennosti hlavních postav.

Světovou premiéru v rámci soutěžní sekce měl dánský film Ukrutně šťastni. Mladý policista přichází do zapadlé dánské vesničky a naráží zde na neprostupnou síť sousedských vztahů a pravidel, která balancují na hraně absurdity. Režisér Henrik Genz si navíc nenásilně pohrává s westernovou stylizací. Příběh je dobře vystavěný, dojde na řadu ironických point, herecké výkony jsou kvalitní, a proto můžeme jen doufat, že si Ukrutně šťastni najdou svého českého distributora.

Delší recenzi by si zasloužila Jakubiskova Bathory, už jen proto, že je nejdražším českým filmem vůbec (bez ohledu na to, že jde o koprodukci). Zde vystačím pouze s konstatováním, že Jakubisko naplnil naše nejčernější obavy. Bathory je nesmyslná slátanina, mix hollywoodských "osudových" hlášek, snových výjevů, levných bitev a různých absurdit. V negativním smyslu exceluje duo Polívka - Mádl a jejich špiónští mnichové. Celkově může tento snímek držet pohromadě snad jen hluboká (a masivní mediální kampaní živená) představa o významu tohoto filmu - pro mnohé jde jenom o událost. Kdo ale má jen trochu vkus a očekává od filmu určitou koherenci a smysl, ten bude nepochybně zklamán.

 

DEN TŘETÍ

Do českých kin zamíří jihoamerická Elitní jednotka, jež byla k vidění třetí den festivalu. Na první pohled jde o akční snímek z prostředí riodejaneirských slumů, kde proti sobě bojuje mafie a zkorumpovaná policie (a příliš se od sebe neliší). Akci samotnou však překrývá sociální tématika, úvahy o roli, jakou vůbec něco jako spravedlnost a čest v takovém prostředí mohou hrát. Tvůrcům se podařilo zaujmout novou, syrovou a předsudků zbavenou perspektivu, a když připočteme atraktivní akční stylizaci, lze Elitní jednotku doporučit.

Vysoké kvality norských komedií potvrdil film Muž, který miloval Yngveho. V zásadě jde o teenagerovskou komedii zasazenou do konce 80. let. Avšak klasické schéma "kluk chce holku - založí si kapelu - překoná obtíže - sbalí holku" je zde převráceno do schématu "kluk má holku a kapelu - zamiluje se do jiného kluka - všechno pokazí -ztratí holku, kapelu a vlastně i kluka". Oproti americkým komediím možná nemá takové tempo, ale je dobře vyprávěná a místy žánr paroduje. Mírně moralizující tón v závěru částečně kazí dojem, ale to lze odpustit.

Třetí den proběhla projekce nového filmu režiséra Jaquese Rivetta. Nesahejte na sekeru je přepis Balzakovy povídky, a to přepis poctivý a neexperimentující. Můžeme sledovat detailní rozbor společenských vztahů, etikety a konvencí na příběhu tragické lásky vévodkyně a generála v postnapoleonské Francii. Rivette z naprostého soustředění na ústřední téma vystupuje snad jen skrze mezititulky uvádějící jednotlivé scény, v nichž je cítit jemný ironický nadhled.

Pod názvem Fermatův pokoj se ukrýval svěží španěský thriller. Tvůrci si podle vlastních slov dali za cíl natočit film se čtyřmi postavami, který se odehrává převážně v jednom pokoji. Výsledek? Sešlost čtyř matematiků, pořádaná tajemnou osobou s psedonymem Fermat, se promění v boj o život, když se pokoj uzavře a stěny se začnou zmenšovat. Postavy mohou zabránit svému rozmačkání jen tím, že vyřeší logické hádanky, které jim jejich věznitel připravil. Fermatův pokoj splňuje všechna kritéria dobrého žánrového filmu (napětí, hádanky, stíny minulosti, spory mezi postavami, hezká holka) a dostaví se i pointa. Umělecké ambice sice ustoupily žánrovým požadavkům, ale prostě se na to dobře dívá.

 

DEN ČTVRTÝ

S vidinou kvalitní oddechové podívané jsem vyrazil na poslední snímek Michela Gondryho. Gondry, známý například kaufmanovským Věčným svitem neposkvrněné mysli, se tentokrát pustil do čistě žánrového filmu. Prosíme přetočte je v podstatě klasickou komedií, což umocňuje zvláště obsazení Jacka Blacka do jedné z hlavních rolí. Většina gagů staví na parodování hollywoodských velkofilmů. Všechny kazety jedné videopůjčovny jsou totiž zničeny a dva kamarádi se rozhodnou řešit problém tak, že natáčí vlastní verze těchto filmů. Jejich snímky mají kupodivu úspěch a místní komunita se začíná kolem videopůjčovny stmelovat. V tom však zároveň spočívá jedna ze slabin Prosíme přetočte - Gondry až přehnaně adoruje sousedskou pospolitost a zvláště závěr filmu přetéká sentimentem. Na druhou stranu se alespoň dozvíte, jak vypadá správně "ošvédovaná" videokazeta nebo Krotitelé duchů natočení během jednoho odpoledne.

Český zástupce v soutěžní sekci, snímek Děti noci, měl čtvrtý den festivalu oficiální premiéru. Režisérka Michaela Pavlátová se pokusila zachytit problémové stránky současné mladé generace. Postavy spojuje citový zmatek, absence plánů do budoucna, nezakotvenost. Přestože jsou jednotlivé scény poměrně dobře vystavěné a natočené, neubránil jsem se pocitu, že Pavlátová neustále klouže po povrchu problémů. Krize přechodu do dospělosti, kterou současné široké pole možností vzdělání, cestování či práce spíše ještě umocňuje, je v Dětích noci pouze naznačena. Odehrává se převážně to, co lze očekávat, a hlubšího vhledu nebo nových souvislostí se nedočkáme. Přesto filmu nelze upřít určitý náboj a drama. Děti noci v mnohém připomínají nedávné Pusinky, oproti nim ale o poznání méně autentické. Velmi příjemným překvapením byl ovšem Jiří Mádl v roli labilního outsidera s nutkáním prohledávat odpadkové koše. Jirko, respect!

 

DEN PÁTÝ

O filmu Polibek, prosím se psalo jako o francouzské verzi Woodyho Allena a pro tentokrát se zvěsti naplnily. Emmanuel Mouret, režisér a zároveň představitel hlavní postavy, nabízí vyhrocený pohled na partnerské vztahy a rozpoznávání pravé lásky. Humor staví právě na přehnané naivitě, s jakou oba milenci rozebírají svoje city a následně je i naplňují. Scény plynou v dlouhých diskuzích, ale Mouretovi se i tak daří diváka celou dobu bavit. Snad jen v druhé polovině filmu se tempo trochu zbrzdí, neboť je třeba dořešit děj. Polibek, prosím míří do české distribuce a máte-li tedy chuť mile se pobavit u komedie z neexistujícího světa naivní a upřímné lásky, pak budete mít možnost.

Poněkud vážnější téma otevřel Andrzej Wajda ve válečném dramatu Katyň. Popravy tisíců polských důstojníků zajatých sovětskou armádou na začátku druhé světové války jsou však spíše pozadím - Wajda se soustředí na osudy jejich rodin, nepohodlných pro obě totalitní ideologie. Tragika a šokující surovost naplňují požadavky žánru, avšak pro českého diváka samozřejmě film nevyzní tak naléhavě jako pro polského. Slabinou Katyně je právě důraz na prosté zobrazení událostí. Neměl jsem pocit, že by se Wajda snažil nalézt něco víc, vyhledat například nějaký výrazný nebo nejednoznačný osud. Pro současného cynického diváka, který k těmto událostem nemá osobní vazbu a explicitní brutalita jím také příliš nepohne, nebude asi Katyň nijak výrazným zážitkem.

 

DEN ŠESTÝ

Problematice vzestupu a pádu internetových podniků se věnuje americký snímek Srpen. Přestože ústřední roli hraje Josh Harnett a film má poměrně strhující tempo, nejde o žádný blockbuster, ale spíše o komornější drama. Pozadím příběhu je nečekaný propad akcií webových firem v srpnu 2001 (což s následnými teroristickými útoky nijak nesouvisí). Hlavním motivem je však vztah dvou bratrů, kteří původně podnik založili z čirého nadšení a posléze byli semleti světem velkého obchodu. Hlavní postava pomalu střízliví z arogantního a sebejistého nadhledu a vrací se k tomu, na čem mu kdysi záleželo. Takový opak amerického snu, ovšem nikoli satirický - proti odcizenosti byznisu tu stojí upřímnost a vřelost osobních vztahů.

Těžkou ránu posledním zbytkům diváckých sil zasadily čínské Hodné kočky. V podstatě amatérský snímek, který má (alespoň podle anotace) řešit sociální problémy vyvolané přemírou urbanizace, nenaplňuje snad žádné umělecké nároky. Statická kamera sleduje zbytečné děje, herci téměř nehrají a většinu času jen postávají. Navíc se několikrát zcela nepochopitelně na scéně vynoří kapela, odehraje pseudolyrickou rockovou skladbu a zase odejde mimo záběr. Hodné kočky jsou konzistentní snad jen v tom, jak z každého jejich aspektu čiší nesmyslnost. Nabízí se otázka, jak se podobný snímek dokáže propracovat do programu karlovarského festivalu.

 

DEN SEDMÝ

Obvykle nepovažuji za vhodné komentovat filmy, ze kterých recenzent odešel předčasně nebo na kterých usnul. Festival je však mimořádná událost, a proto udělám se snímkem Muž z Londýna výjimku. Legendární (přitom nikdo neví proč) režisér Béla Tarr rozvíjí příběh přístavního hlídače (v podání Miroslava Krobota), jenž se zaplete do zločinu. Film má však tak rozvláčné tempo, že dojmem detektivky skutečně nepůsobí. Režisér se vyžívá v dlouhých záběrech, pomalých jízdách kamery. S ubíjející důkladností sleduje každé gesto, každý pohyb postav. Na druhou stranu nutno přiznat, že záběry svou pečlivou kompozicí působí jako umělecké fotografie. Pro diváka s obrovskou mírou trpělivosti a citem pro vizuální umění tak může být Muž z Londýna zážitkem, pro ostatní (a bude jich většina) jenom těžko.

Jedním z vrcholů festivalu se stal maďarský snímek Pátrání, uvedený v soutěžní sekci. Maďarská kinematografie se zde představuje ve své nejlepší formě - na poli postmoderního filmu. Soudní patolog se nechá najmout na vraždu, aby sehnal peníze na operaci své matky. Po precizně provedeném činu se však dovídá, že obětí byl jeho nevlastní bratr. Rozvíjí se tak paradoxní situace, kdy se vyšetřovatelem stává sám vrah. Konzistenci snímku drží právě hlavní hrdina, výrazný jednak naprostou absencí emocionálních prožitků v kombinaci s racionálním a pohotovým myšlením a jednak svými snovými představami, které mu mnohdy pomohou řešit problémy. Typicky maďarský mix explicitní brutality a ironického, místy absurdního humoru se daří držet v přesném poměru. Pátrání je svěží a originální podívanou, kterou lze jen doporučit či spíše doufat, že si najde cestu do české distribuce.

 

DEN OSMÝ

Diváckou pozornost lákal dokument Rolling Stones (originální název Shine a Light) v režii Martina Scorseseho. Co na první pohled vzbuzovalo naděje, se ukázalo jako částečné zklamání. Scorsese se totiž omezil na záznam jediného koncertu a výsledný snímek tak již předem může vynikat snad jen kvalitou zpracování. Pravda – zpracování je opravdu vynikající. Kamery jsou téměř neustále v pohybu, neujde jim sebemenší gesto, harmonicky střídají pohledy na členy kapely i doprovodné hudebníky. Scorsese prokládá jednotlivé skladby úryvky z různých starších dokumentů nebo rozhovorů s Mickem Jaggerem a spol., převážně takovými, kde si jako začínající kapela dávají maximálně jeden až dva roky. Snímek tedy poutavě zprostředkovává dojem z koncertu Rolling Stones (v sále byl zvuk tak nahlas, že mi do večera pískalo v uších), ale zároveň je to pro něj omezení, které nepřekročí a ani překročit nemůže.

Nikita Michalkov se vrátil v plné síle s filmem 12. Využívá zde námětu divadelní hry Dvanáct rozhněvaných mužů, jejíž děj a pozadí zasazuje do poměrů dnešního Ruska. Nejde proto ani tak o drama mladého Čečence obviněného z vraždy svého otce, jehož osud závisí na dvanácti porotcích. Jde hlavně o porotce samotné, o jejich předsudky, povahy, vztah ke spravedlnosti, k hodnotě lidského života. Michalkov skrze těchto dvanáct charakterů vykresluje svůj značně kritický pohled na situaci v Rusku. Nebudu rozepisovat všechny otázky, na něž naráží, ale stačí si uvědomit už jen fakt, že porota musí zasedat ve školní tělocvičně, neboť soudní budova se maluje. Michalkov zvládá jak samotné přesazení děje, tak režijní pojetí. Teprve u 12 si naplno uvědomíte, jak povrchně a mělce současná většinová kinematografie působí. Tento snímek totiž oplývá angažovaností, skutečným zaujetím pro věc, což se projevuje v režii i v hereckých výkonech. Konečně můžeme vidět film, který možná nemá originální námět, ale zato je velmi současný a snaží se něco sdělit. 12 by se mělo stát jednou z filmových událostí tohoto roku, pokud ovšem naše mozky nejsou již příliš rozvařeny povrchním balastem současného mainstreamového filmu.

Do české distribuce míří americký film Kytara. Proto bude vhodné alespoň v krátkosti upozornit na to, proč na tento film nechodit. Amy Redfordová zpracovává téma vyrovnávání se se smrtí na příběhu ženy s diagnózou nádoru hrtanu. Ta v podstatě ukončí svůj dosavadní život, přestěhuje se do loftového bytu a dělá přesně to, co vždycky chtěla a nikdy to nedělala. Redfordová ovšem nemá příliš cit pro vytváření zajímavých situací nebo nových pohledů na věc. Film uplývá zhruba tak, jak lze očekávat, a to i přesto, že dojde k jednomu zcela zásadnímu (a velmi špatně zvládnutému) dějovému zvratu. Žádná hluboká nebo originální studie vyhraněné existenciální situace se nekoná.

 

DEN DEVÁTÝ

V soutěžní sekci Na východ od Západu se představil začínající maďarský režisér Róbert Lakatos se snímkem Bahrtalo! (Hodně štěstí!). Nízkorozpočtové Bahrtalo! balancuje mezi dokumentem a hraným filmem. Vypráví o dvou cestách Cikána Laliho a gadži Loriho, jedné do Vídně a druhé do Egypta, kde se jejich vitalita a sklon k drobnému šizení dostává do konfrontace se západní upjatostí. Film se nese v poněkud roztržitém duchu, ale vytváří zvláštní atmosféru, neboť obě postavy výrazně přesahují k charakterům svých představitelů či jsou s nimi totožné, což je znát. Autenticita dýchá i z děje a situací, do nichž se Lori a Lali dostávají. Snímek se točí okolo tradiční cikánské komunity a její mentality, přesto nesklouzává do onoho odporného hodnotícího či obhajujícího stylu, jímž filmy s podobnou tématikou oplývají. Lakatos dokazuje, že podobné stereotypy nejsou závazné a lze se z nich vymanit. Komické situace, které produkuje především postava Laliho, zde koexistují s motivy jako lichva, nespolehlivost, gamblerství, drobné podvody a krádeže. V tomto ohledu lze Bahrtalo!, přestože jinak jde o místy nedopracovaný nízkorozpočtový snímek, jenom doporučit.

Průměr: 5 (6 hlasů)

Jen pár poznámek

1. Co se vlastně stalo - on Barry Levinson málokdy převádí něco
originálního, ale je to solidní řemeslník.
2. Pokud jde o Báthory, je myslím třeba rozlišovat mezi marketingem (málokdo by asi lákal "pojďte se kouknout na nový výstřední spektákl dle Jakubiska", i když by to jistě bylo milejší) a filmem skutečnýmn, ale asi se vyjádřím ve vlastním textu.
3. Rivetteův Nesahejte na sekeru u nás běžel už loni na podzim na festivalu francouzského filmu, a především, nejedná se rozhodně o "věrnou adaptaci", ale zcela rivettovský velmi rafinovaný film, který si z povídky bere jen velmi základní rozložení a dělá si s ním, co chce. už ty mezititulky!
4. Béla Tarr je legendární právě pro ty dlouhé záběry a neskutečný očistný zážitek, který si odnesem, když to vydržíme. Už ta arogance k divákovi si zaslouží potlesk. a kdo někdy viděl Satanské tango...

Vojtěch Varyš

Nesouhlasim

Videla jsem film Bathory a takhle bych se o nem rozhodně nevyjadřovala,je to potavý film a rozhodně ne slatanina;).To že každý má svuj nazor rozhodně asi nemusim zduraznovat!!!!!!

Zpět nahoru