Vicky s Cristinou v Barceloně

vicky cristina barcelona.jpg

Co se stane, když se dvě naivní Američanky vypraví na léto do Barcelony a potkají temperamentního Španěla? Změní se jim od základu život? A co se stane, když se na jejich hlubokou životní zkušenost podíváme jemně ironickou perspektivou Woodyho Allena?

Na povrchního diváka musí Vicky Cristina Barcelona působit jako povrchní, nepříliš zábavný film. Ovšem při bližším pohledu je právě zdánlivá povrchnost tím, co snímku dodává jeho náboj. Woody Allen s ní totiž pracuje zcela záměrně a přitom se mu nestane, že by se mu naivita postav i děje jakkoli vymkla z rukou.

Ale začněme právě na povrchu. Sledujeme dvě mladé Američanky, odměřenou intelektuálku Vicky a svobodomyslnou Cristinu, které přijíždějí do Barcelony na letní prázdniny. Vicky se hodlá po prázdninách provdat a založit typickou americkou domácnost, ale nejprve chce dopsat svou diplomovou práci na téma katalánská identita. Cristina tak trochu hledá sama sebe, ráda by se nějak umělecky vyjádřila, ale neví jak. Vypravěčský komentář nás v rychlém tempu provází jejich příjezdem, ubytováním u známých, návštěvami kouzelných katalánských restaurací a kytarových koncertů za vlahých letních večerů. Na vernisáži potkávají temperamentního, až hédonistického malíře, který je vzápětí obě pozve na víkend do kraje svého dětství. Na milostnou zápletku je zaděláno, zvláště když má pohledný Španěl nedořešený a značně bouřlivý vztah se svou exmanželkou.

Samotná zápletka stojí svou jednoduchostí téměř na úrovni telenovely či erotického filmu. Prvoplánově působí i výběr herců – Rebecca Hall a Scarlett Johansson jako Vicky a Cristina, pseudointelektuální bruneta a blonďatá naivka, Javier Bardem jako Juan Antonio, temperamentní Španěl v ležérně rozepnutém sáčku jak z reklamy americké cestovky, a Penélope Cruz, která je zkrátka nejšpanělštější ze všech Španělek. Charaktery postav naplňují klišé o „mladých Američankách, které se střetávají s cizokrajným temperamentem a získávají nadhled nad vlastním životem“. Pouze herecké výkony dávají v náznacích tušit, že tu o žádnou telenovelu nepůjde, nýbrž že se režisér i herci snaží vyjádřit něco víc.

Musí se však nechat, že z jednoduchosti postav plyne většina komediálních situací. Režisér například nechá Cristinu pochlubit se, že se učila čínsky, což by samo o sobě mohlo vzbudit mírný obdiv, kdyby vzápětí nebyla vyzvána, ať tedy něco řekne. Ale i když Allen místy sklouzává k humoru skoro ve stylu teenagerovských komedií, jako přerušení milostné scény náhlou nevolností či vyprávění lesbické zkušenosti, dělá to vždy velmi decentně, nenuceně a hlavně smysluplně vůči ději. Až přehnaně typicky může působit hudební doprovod španělské kytary, který slyšíme takřka neustále, ale i v tomto případě – prostě se to dobře poslouchá.

A proč tedy není Vicky Cristina Barcelona mistrně natočenou, ale v zásadě běžnou romantickou komedií? Kouzlo tohoto snímku nespočívá jen v tom, že Allen paroduje klišé o poznávání sebe sama a americké naivitě. Paroduje totiž i tuto parodii, která se již sama stala poněkud stereotypní. Allen si hraje s divákem, nechává ho se zdánlivým nadhledem smát se naivitě obou dívek. Ovšem cílem parodie není jen stereotyp vyprávění, ale hlavně stereotyp diváckého čtení. Nejen Vicky má zdánlivý nadhled, ale hlavně divák je konfrontován se svým zdánlivým nadhledem. Zda se sám nad sebou zasměje, nebo ne, to už je na něm.

Woody Allen s přelomem století začal točit filmy v jiném stylu, než jak jsme u něj byli zvyklí. Styl Vicky Cristina Barcelona tak připomíná jeho starší snímky jen vzdáleně, ale lze ho přirovnat k filmům jako Match Point nebo Sólokapr, a to nejen kvůli obsazení Scarlett Johansson. Snad jen postava Vicky, zvláště ze začátku, má sebeanalyzující tendence, které připomenou ony upovídané newyorské intelektuálky.

V tomto snímku se tedy Woody Allenovi daří sdělit to, co chtěl vyjádřit ve svých posledních filmech, a to způsobem, který je zábavný. Vicky Cristina Barcelona je inteligentní komedie, v níž lze nalézt víc, než je na první pohled zřejmé. Dobře, možná nejde o žádný průlomový snímek. To ale rozhodně nemůžeme Allenovi vyčítat, když se na to ve výsledku tak hezky dívá.

Průměr: 4.8 (6 hlasů)

je to blbostr

je to blbostr

promiňte, musím to říct,

promiňte, musím to říct, ale tenhle autor je prostě idiot.
horší článek jsem už dlouho nečet, a to občas čtu články od Varyše.
váš vkus na filmy je tristní, jestli ovšem víte, co to slovo znamená.
Woody Allen nemá žádnou ironickou perspektivu, to jsou blbosti, je to prostě nuda a ani ten článke se nadá číst.
u třetího odstavce se mi chtělo zvracet.
myslím, že by mi měli vrátit vstupný.
filmy o španělsku obecně stojí dost za píču, tak proč o nich psát recenze?
nechápu.
nazdar

Zpět nahoru