Vladimir 518: Gorila vs. Architekt

Gorila.jpg

Pokud toužíte někoho přesvědčit, že český hiphop nemusí být zcela dementní, stále zřejmě neexistuje album, které byste mu bez uzardění předali celé, a budete tedy muset sestavit kompilaci. Něco z Gorily by na ní nemělo chybět.

Český rap se z "nemasových" stylů těší zřejmě poměrně nejsoustavnějšímu opečovávání ze strany velkých médií, snad proto, že na rozdíl od (například) hardcoreové scény s ním jde poměrně dobře udržet krok poslechem pouhých několika desek ročně. Přitom se ovšem recenze hiphopových alb způsobně krčí v omezeném prostoru pod čarou a většinou se omezují na stručnou, pochvalnou charakteristiku interpreta a na konstatování, že se klukům ze štrýtu zase něco povedlo. Nedostatek kritické reflexe je zarážející, uvědomíme-li si rozporné vnímání rapové scény lidmi mimo ni a často vyhrocené spory uvnitř scény samotné.

I sólovou desku Vladimira 518 zřejmě očekává popsaný osud. Její autor navíc musí mainstreamového novináře už předem odzbrojit výčtem svých zásluh a úspěchů – jako člen PSH se účastnil na vzniku průlomové desky Repertoár, od níž se širší přijetí hiphopu vůbec datuje; těší se pověsti intelektuála, kromě rapu se věnuje divadelní hudbě a výtvarnému umění; vybral si tentokrát několik hostů z odlehlých žánrových oblastí; v neposlední řadě pak album vydal pod vlastním ambiciózním nakladatelstvím BiggBoss, kterému se třeba podařilo přimět k vydání desky legendární WWW.

S očekávatelnou chválou v nežánrových médiích ostře kontrastují (mnohdy pohříchu pologramotné) internetové spory fanoušků, na jedné straně vyzdvihujících "striktnost a progres", na druhé oplakávajících Repertoár a zatracujících "pseudouměleckost" a údajně křečovitě přehrávaný Vladimirův projev. Pokud někdo rapovou scénu nesleduje, sotva ho kterákoli z těchto reakcí naláká něco na tom změnit. Jsme svědky podobného vymezování se, jako když proti druhé desce PSH, Rap’n’Rollu, byla jako její naprostý protiklad stavěna její předchůdkyně. Vladimir přitom z českých rapperů prochází snad nejzřetelnějším a nejméně přímočarým vývojem, o němž by bylo dobře říci si více: Na jeho projevu byla v době Repertoáru oceňována upřímnost a přemýšlivost, s odstupem se zas více připomíná monotónní, napůl šeptaný rap (za který býval kritizován třeba i 3D z Massive Attack). Tradiční přednes textu jako souvislého proudu měl však zásadní přednost, za kterou Vladimir dosud nenašel náhradu, totiž že při něm na sebe nestrhávají pozornost slabší rýmy. S jejich tradiční problematikou se čeští rappeři vyrovnávají různě: SuperCrooo směřují k uvolnění verše a k mnohdy sotva zachytitelným asonancím, LA4 někdy schovává ve svých labyrinticky strukturovaných slokách souzvučné koncovky tak, až jako by v nich málem ani nebyly, Orion s postupem času vytváří kvůli rýmu stále bizarnější anakoluty...

Vladimir zatím asi nejvíce uspěl v době před vydáním Rap’n’Rollu, kdy si při hostování v cizích skladbách podržel předchozí plynulost, avšak přidal na důrazu v hlase. Na druhém albu samotném tento důraz dohnal k až teatrálnímu extrému a hlavně k heslovitosti, která dala každému slabšímu rýmu bolestně vyniknout, obzvlášť byl-li důraz v závěru verše položen na standardně nepřízvučnou slabiku. Částečně se s tím dalo vyrovnat uvažováním o gramatických rýmech jako o výčtech, což však chtě nechtě selhává v případech jako "píčovině/hovadině".

Na Gorile je heslovitost lépe zvládnutá, jednotlivé slogany se totiž častěji opakují a méně se snaží na sebe formálně navázat. Dokonce i poměrně časté rýmování na citoslovce je v některých kontextech překvapivě funkční – nejlepším příkladem řečeného jsou asi Děti prázdnoty se "skandálním" hostem Leškem Semelkou. V horším případě se texty samozřejmě rozpadají a celé úseky se ocitají ve stínu několika obzvláště nevydařených obratů a stále se opakujících rýmů na klíčová slova jako beat, disko, hit – pro spravedlnost budiž řečeno, že narazíme i na přesně opačný případ, kdy celý Kung-fu rap stojí za to už jen kvůli "kupuju rohlíky v pozici draka" a "prošel jsem třicet šest komnat Prahy". Co se Vladimirova důrazného projevu týče, problém není v samotné póze, kterou je absurdní v rapu komukoli vyčítat, ale v tom, že se jeho hlas stále nezbavil šeptavého podtónu, který tvrdost a "přísnost" poněkud sráží. To mrzí dvojnásob proto, že 518 po dobu celého alba tuto základní polohu pouze mírně variuje a příliš to nezachrání ani duety s vlastním pitch-shiftovaným hlasem ve dvou skladbách.

Po textové stránce vyniká album především tím, z jak pro rap nezvyklých oblastí Vladimir čerpá svou obraznost (což předznamenává už v komiksově vyvedeném bookletu, kde místo auta cestuje po Praze TIE fighterem). V mystické poloze není žádný Ruiz ani skutečný vizionář, dokáže ovšem vykreslit působivou scénu; pro plakátově komiksovou sci-fi polohu platí v zásadě totéž. Když se v takovém případě přidá energický podklad, vznikají nejlepší momenty desky – například Sifonova závěrečná čtvrtina skladby Pražský producenti jsou top, která dalece překonává druhou Sifonovu produkci Chci k ohni blíž, znějící se svými řezavými zvuky a prudkými zlomy prostě jako další skladba WWW. K vrcholům dále patří H.C.H.B., kouzelnické číslo, v jehož instrumentálce Enemy pro rap svébytně křísí "jazzy" zvuk, a již zmíněné Děti prázdnoty, sugestivně hovořící o večírkových seznámeních – ve všech směrech prvoplánový Semelkův refrén téma přesně dokresluje a Lešek tak čistě silou konceptu zastiňuje i hostování Ridiny Ahmedové na jiném místě alba. A ještě jedno je v textech vítáno – absence důrazu na "čistou věc", který třeba Markově producentské desce dodával místy agresivitu málem skinheadskou. Patriotství samozřejmě zůstává, ale texty spíše směřují k vyzdvižení Vladimirova okruhu než podupání všech ostatních – nejhůře to schytají hudební novináři (v tom okamžiku jde z Vladimira opravdová hůza), hiphopoví pozéři a ti, kdo tvrdošíjně odmítají dát dvě tři stovky za orginální album.Co v textech naopak zamrzí, jsou kromě zmíněných formálních nedostatků přítomná klišé. Někdy jde o omílání Vladimirových vlastních oblíbených průpovídek, jindy o opakování známých "pravd", jako že hiphopoví recenzenti jsou zkrachovalí rappeři, že "největší mafie planety je stát", případně "v dálce vidím maják – seš to ty". Poslední příklad přitom beru ze skladby "Nespoutáš mně" (sic), která je jinak jednou z nejpřesvědčivějších rapových "vztahovek", o to víc je textařské úlevy škoda. Podobně je writerská "Smíchov – Újezd" poznamenána zbytečně vloženým rozhovorem policisty a pouličního mudrce Vladimira.

Seznam producentů a hostů jako obvykle slouží jako jistý katalog toho, co od okruhu kolem BiggBossu nadále očekávat. Producenti se vesměs překonávají i u Trafika je znát vyzrálejší ruka než na Rap’n’Rollu. Uvolněná sloka Huga Toxxxe dává těšit se na jeho chystaný Rok psa, a postavíte-li vedle sebe hostování Jamese Colea a Oriona, nutně vám oteče mozek při pokusech představit si, co proboha může vzniknout z jejich dlouhohrajícího společného projektu.

Průměr: 4.9 (16 hlasů)

Vladimír Gorila vs Architekt

Vcelku zajímavej souhrn tracků je tady:
http://www.hotmix.cz/?p=90

díky za recenzi

Čtu recenzi a poslouchám u toho Vladimirovu desku a mám radost, jak z muziky, tak z recenze, kterou psal (konečně!) gramotný autor, který má znalosti, cit i nadhled... mimochodem, jsem docela rád, že mi při poslechu české desky tohoto žánru snad poprvé není alespoň místy trapně/i když to neznamená, že bych z ní byl nadšený od začátku do konce... hyacint.

Ta deska je dost

Ta deska je dost dobrá...naživo...pořád stejná...lepší..prostě se povedla...si myslim jáá..

STATE IS THE MAIN ENEMY

Album se povedlo. Vladimir zaslouzi respekt. Recenze je primo vycerpavajici, nesouhlasim akorat s nazorem, ze "omilani Vladimirovych prupovidek" je omilani stalych klise. To ze nejvetsi mafie planety je stat je bohuzel fakt,kvuli kteremu na svete kazdodenne umira spousta lidi... a pseudointelektualni novinari nam tez kazdodenne diktuji sve nazory.

Zpět nahoru