Ministerstvo kultury snížilo dotace na „živou kulturu“. Proti čemuž se začali bouřit příjemci těchto dotací. Nejvýrazněji pak tzv. literární časopisy. Vtip je v tom, že něco mrtvolnějšího, než je česká literární scéna, zejména literární časopisy, abys pohledal. Tak jakápak živá kultura.

Druhdy zřejmě prestižní edice Nakladatelství Lidové noviny Česká knižnice, jež měla zprostředkovávat základní a snad i kvalitní, leč zapomenutá díla české literatury v poměrně luxusní výtvarné úpravě, zároveň v „kriticky ověřené čtenářské edici“ a se zasvěceným komentářem, působí poslední dobou, jako by neměla žádnou koncepci.

Překladatel a autor doslovů Alan Beguivin je jedním z ústředních budovatelů kultu Michela Houellebecqa u nás. Nejen že z průměrného autora solidních, leč poměrně nudných knih o hysterických sobcích utápějících se v sebelítosti dělá spisovatele nonkonformní a kontroverzní prózy, ale v doslovu k Rozšíření bitevního pole překračuje i běžnou míru nehoráznosti.

Najít živého člověka mezi samými chodícími mrtvolami je docela zázrak, což dvojnásob platí o současných českých školách. Na chodbách dvou z nich můžete potkat i mladého básníka a tanečníka s nekonvenčním pohledem na věc.
Rozhovor s Ondřejem Hníkem, básníkem a učitelem, o jeho nových sbírkách, o učitelských zkušenostech, psaní poezie i odborných textů nebo o zážitkové pedagogice.

Tereza Boučková nepatří k nejplodnějším autorům, zato však rozhodně k těm nejpozoruhodnějším. Román Rok kohouta pokračuje v její tradici silně autobiografických próz reflektujících komplikovaný vztah s otcem, Pavlem Kohoutem, milostný a partnerský život, výchovu vlastních i adoptovaných dětí, uměleckou tvorbu a konečně kritický pohled na naši společnost.

Je to možná překvapující, ale jedním z největších českých spisovatelů nejen přítomné doby je filosof, estetik, psycholog, nakladatel, překladatel, teoretik a kritik umění (zejména výtvarného a architektury) Petr Rezek. U Jana Placáka nyní vydává své spisy, jejichž třetím, ovšem co do pořadí druhým, svazkem je spis nazvaný Carusova operní hlídka.

Liberecký literát Milan Exner (1950) je poslední dobou nebývale aktivní: za pět let vydal již dvě knihy odborné, tři básnické a čtyři prozaické. Poslední z nich je stostránková Lakuna (Hamlet na kolonádě), podle slov na obálce dílo otevírající volný cyklus „divadelních novel“.

Hvoreckého nová próza Plyš nemusí být českému čtenáři neznámá, neboť její část byla zdramatizována pro pražské Divadlo Na zábradlí, anebo mohl zvídavý zájemce sáhnout po slovenském originálu, který vyšel již v roce 2005. Právě skutečnost, že je kniha překládána ze slovenštiny, pokládám za absurdní, zvlášť když se obecně má za to, že znalost slovenštiny se u nás vytrácí (zejména u tzv. mladší generace, jíž je kniha asi určena především). Domnívám se, že větší smysl by mělo k nám „dovážet“ originál.

V očekávání, vyvolaném beletristickou prvotinou renomovaného badatele a univerzitního profesora, je vždy cosi štiplavého. Knihovna Jana Bažanta na první pohled patří k módní vlně knih, které pomocí kombinace detektivky a kunsthistorických výkladů (či spekulací) vyvolávají v čtenářích dojem, že právě objevili podstatu nějakého světového spiknutí. Nebo by mohlo jít o druh profesorského románu, který beletristickou formou jen maskuje učebnici. Ovšem Knihovna není ani jedním.

Milan Exner (1950) ve své próze Oblast stínu (2005) vnímá období posledních měsíců a let před revolucí: na sklonku 80.let žijí jeho postavy v Liberci a Ústí nad Labem pomalý, nudný a otrávený život – a je zřejmé, že z letargie by většinu z nich ani ta revoluce neprobudila.