Němeček nemá v České knižnici co dělat

Zdeněk Němeček, spisovatel

Druhdy zřejmě prestižní edice Nakladatelství Lidové noviny Česká knižnice, jež měla zprostředkovávat základní a snad i kvalitní, leč zapomenutá díla české literatury v poměrně luxusní výtvarné úpravě, zároveň v „kriticky ověřené čtenářské edici“ a se zasvěceným komentářem, působí poslední dobou, jako by neměla žádnou koncepci.

Vedle nových vydání emblematických děl, jako Babičky a Kytice, jež v takové edici asi být musí (byť vzhledem k množství jejich i paralelně tištěných vydání se to zdá skoro nadbytečné) přinesla Česká knižnice řadu záslužných a skvělých knih zejména ze starší a raněobrozenské české literatury – mluvíme o edicích zejména Jaroslava Kolára, Alexandra Sticha a Lenky Kusákové. Na druhou stanu nad některými čísly knižnice zůstává rozum stát . A jedním z nich je i Němečkův román New York: Zamlženo (1932). Ten není ani klasický, ani dobrý, a konečně ani zapomenutý, neboť od prvního vydání vychází již popáté. Za skutečností, že  Němeček v ČK vychází, tušíme především vliv lobby Vladimíra Papouška, osamělého propagátora Němečkova díla (věnoval mu již samostatnou monografii Horizonty- život a dílo Zdeňka Němečka (2002) a třetinu své knihy Trojí samota ve velké zemi (2001)). Autorem komentáře k tomuto vydání románu New York: Zamlženo je pochopitelně opět Vladimír Papoušek. Právě nový, originální komentář nebo zásadní ediční změny by snad mohly ospravedlnit i vydání takového díla: ale editor Milan David v ediční zprávě výslovně uvádí (str.432), že oproti poslednímu 4.vydání nedošlo k žádným podstatným změnám, neb naposledy do textu (spojením dvou kapitol do jedné) zasáhl ještě autor před druhým vydáním. Otázka je, jestli může Papouškův, vesměs školský komentář přinést něco, co již autor nenapsal do zmíněných dvou knih. Z tohoto hlediska se nám jeví nové vydání románu jako zbytečné, zejména pak v České knižnici, pokud si tato řada ještě chce uchovávat alespoň nějakou základní koncepci a kvalitativní úroveň.
Román Zdeňka Němečka New York : Zamlženo je banální sentimentální próza, pojednávající srdceryvný příběh o českých emigrantech Jindřichu a Idě Macounových, jejichž smutný osud by se dal shrnout do těchto bodů – těžké začátky, nová naděje v životě za oceánem – opět těžké začátky – krátce to vypadá, že štěstí je na dosah – a ono zas ne. Vzhledem ke stylu, jímž je román napsán, se stěží dá uvěřit, že skutečně vznikal na přelomu dvacátých a třicátých let (porovnání s jinou Papouškovou oblíbenkyní, Miladou Součkovu, ukazuje na neskutečnou propast mezi touto originální autorkou a tímto tvůrcem próz , dobrých leda tak do červené knihovny).  Věty typu „Hrozny měsíců a let visely z větví času, hrozny vína hořkého a sladkého. Za chvíli byly minulostí.  Dni šly hladce, jako když pohladíš dětskou tvář“ (začátek druhého dílu, zde s.177) nebo „Jejich těla se rychle vytahovala, byla ještě nezakončena  a nezladěna, ale u Olgy dláto přírody dokončovalo podivuhodné, jemné záseky vytvářejíc krásné dílo“ (5. kapitola druhého dílu, zde s.232), jež jsou v knize na denním pořádku, by se snad daly recitovat na komediálních večírcích, do výkladní skříně české literatury se pak ale nehodí, zvláště jsou-li prezentovány se smrtelnou vážností.
Inu, to vše bychom třeba i Němečkovi odpustili, kdyby ovšem chatrný příběh a neuvěřitelný přepatetizovaný styl plný nechutných klišé nebyl zákulisím pro prezentaci těch nejmaloměštáčtějších názorů, před nimiž by i nejkonzervativnější pantátové z počátku 19. století kroutili hlavami. Podle toho všeho by snad bylo možno brát New York: Zamlženo jako roztomilou kuriozitku, jenomže tomu by také musela odpovídat prezentace knihy a způsob jejího literárněvědného traktování.
Již delší čas pozorujeme, kterak česká literární historiografie dává přednost na jedné straně otázkám ediční teorie a textologie, na straně druhé lexikografii, a do soudů, či úvah nad tím, které z tak adorovaných nebo jaksi samozřejmě kladně hodnocených děl si toto trvalé místo na výsluní čítanek za slouží, se nepouští. Možná se zdá, že Němeček, tak jako velká část českých autorů, třeba těch, co jsou vydáváni v České knižnici, patří k té banální nudě, která nemůže vyvolat žádnou kontroverzi ani diskusi. O jeho místě a zařazení se nepochybuje, protože to nikoho nezajímá. A to je právě ta chyba.

Průměr: 4.9 (142 hlasů)

Zpět nahoru