„Pití není smyslem, ale korunou života“

Milan Exner s doutníkem
Milan Exner (1950) ve své próze Oblast stínu (2005) vnímá období posledních měsíců a let před revolucí: na sklonku 80.let žijí jeho postavy v Liberci a Ústí nad Labem pomalý, nudný a otrávený život – a je zřejmé, že z letargie by většinu z nich ani ta revoluce neprobudila.

To se ovšem nedozvíme. Hlavní postavou – těžko říci hrdinou – a zároveň vypravěčem tohoto přeci jen (černo) humorného románu je PhDr. Eduard Němeček, odborný asistent katedry bohemistiky na ústecké pedagogické fakultě, kde, jak se zdá, přednáší, co mu spadne do klína: tu starší českou literaturu, tu teorii literatury a podobně. Potýká se s drobnými problémy (domovní výbor ho nedoporučil ke kandidatuře, vedoucí katedry mu vytkne, že hovořil o básnické skladbě Václav, Havel a Tábor), občas ho lámou ke vstupu do strany, ale Eduard přitom není žádný disident, a je poměrně jasné, že ani kdyby měl disertaci povolenou, že by ji nenapsal.

Co ho umrtvilo, je nicméně otázka manželství s aktivní a snad i v určitých ohledech ambiciózní Idou, do značné míry „typickou českou manželkou“. Už má dávnou za zenitem a hrdina hned na začátku přiznává, že s ní tráví poslední dovolenou (jen to ještě neví). Děti už vyrostly, tak tráví čas buďto sny o vnadných studentkách, provokativními hovory s psychoanalytikem Viktorem Bendou( svým spolubydlícím z ústecké ubytovny, kde tráví všední dny), na místních fotbalových stadionech, kde lekle fandí svému týmu, a konečně po hospodách, byť svému druhu, doktoru Hroudovi (lexikologie a syntax) se za jeho alkoholismus a motto „Za vše krásné vděčím alkoholu“ stále ještě vysmívá. V průběhu knihy se v zásadě nic nestane, končí téměř tak, jak začíná – jde o popis atmosféry.

Exner už mnohokrát prokázal neobyčejný prozaický talent, a zde se z jeho typické hry s kurzívou a především s vykřičníky a otazníky, kterými končí téměř každá věta, stala přímo obsese. Právě tato metoda, jež by zasloužila hlubší analýzu na půdorysu celého Exnerova díla, je zde jedním z hlavních zdrojů humoru – tím druhým je prostě sám Eduard, jako směšná postava k politování sice, ale přesto sympaťák – neboť jak často říká – Co jsem komu udělal? V této výtečné knize, jedné z nejlepších za poslední léta, se navíc vcelku bez obalu pojednává pozdní normalizace, jak ji prožívala velká část obyvatel – tedy ne jako radikální disidenti, ani jako režimní nadšenci. S neobyčejným vtipem a přesvědčivostí též pojmenovává jedno z oblíbených témat naší doby, tzv. krizi středního věku – dojde, ale nijak násilnicky, ba přímo mile, i na tu „odcizenost velkoměsta“ a“vyprahlost citů“, nicméně opakuji, že vkusně a nepřehnaně. I akademické prostředí, které se z nějakého důvodu dlouho české literatuře vyhýbalo, je nesmírně zajímavým a umí-li se podat, též zábavným elementem – a navíc se zdá, že to viselo ve vzduchu, neb po Exnerovi o něm psal i Bažant v Knihovně a mezitím i Stanislav Komárek ve všech třech svých románech – Opšlstisově nadaci, Černém domečku a Mandarínech. Nicméně, to, co Exnerovu práci korunuje a činí z ní ne povedený kousek lehkého čtiva, ale mistrovské dílo, je skvostný humor a suverénní a nápaditá práce s jazykem a stylem. Bravo!

Milan Exner: Oblast stínu. Brno: Petrov, 2005. 174 stran.

Vojtěch Varyš
autor je členem umělecké skupiny Sekvestoři nového žití.
Průměr: 4.4 (7 hlasů)

Názor

Myslím si, že pan Exner je poředevším pitomec.

Zpět nahoru