„Pocítil jsem lehký závan nevole…“ - Milan Exner: Lakuna (aneb Hamlet na kolonádě)

lakuna_obal.gif

Liberecký literát Milan Exner (1950) je poslední dobou nebývale aktivní: za pět let vydal již dvě knihy odborné, tři básnické a čtyři prozaické. Poslední z nich je stostránková Lakuna (Hamlet na kolonádě), podle slov na obálce dílo otevírající volný cyklus „divadelních novel“.

Čtenář Milana Exnera najde v Lakuně vše, co od knihy očekává: obsesivní autorova témata, mezi nimiž převládají ztroskotané vztahy se ženami a otázka manželství, nemoc, trýznící člověka ovšem spíše sociálně, fenomén sanatoria (či léčebny) a osamělost. Typický je i Exnerův vytříbený styl, celá kniha se pochopitelně odehrává pouze v monologu vypravěče a hlavního hrdiny zároveň, není v ní nouze o tři tečky, opakování a samozřejmě hojně nadužívané vykřičníky a otazníky. Zdá se ovšem, že stejně jako v předchozí próze Zoufalství (ostatně velmi podobné, rovněž se odehrávající v sanatoriu a taktéž méně určitě se vážící k městu Liberci než jeho ostatní díla), autor poněkud ustupuje jak od ironie a sebeironie, tak od nadsázky obecně, jako by se vracel ke svým (prozaickým) „kořenům“, ke knihám novel Struktura štěstí a ...a přece zázrak chtít z konce osmdesátých let.

Navzdory tomu, že Exner je suverénní vypravěč a talentovaný autor, nad jeho posledními dvěma díly visí otazník, zda ještě někdy překoná své dílo vrcholné, brilantní Oblast stínu, v níž došel zřejmě až nadoraz možností svého výrazného stylu – zejména pokud jde o využití kurzivy a rozličných interpunkčních znamének, hlavně vykřičníků a otazníků. Též dar vtipné zkratky jako by se někam vytrácel. Možná ale, že zatímco Oblast stínu, jakož i Dlouhou pivní čáru ze Struktury štěstí nebo svůj román Svatoušek Exner koncipoval od počátku jakožto čtení veselejší, a nynější díla, jež tiskne v šedivé grafické úpravě v nakladatelství Bor, mají mít „zádumčivější“ charakter – ačkoli hrdinové i témata knih jsou stále stejná.

Zajímavým posunem je užití politických kulis v okolí jako balastu a materiálu pro jazykové hříčky: zatímco v osmdesátých letech posloužil slovník perestrojky, dnes jsou to předvolební plakáty strany Zelených. Navzdory tomu, že v Lakuně Liberec není přítomen tak výrazně jako v jiných dílech, občasná zmínka o Obřím sudu nás nenechá na pochybách, kde se nacházíme. „Divadelnost“ novely je spíše jen další z jejích možností – protagonista se sice významnou část příběhu věnuje komentářům k Shakespearově Hamletovi (mimochodem velmi originálním, schválně, jestli je Exner vytěží v nějaké odborné studii) a sem tam přidá nějakou divadelní historku, zrovna tak by ale kniha mohla mít v podtitulu například „manželství s podnikatelkou“.

Exnerův vesmír je velmi specifický a máme v současnosti málo takto výrazně „svých“ autorů, jejichž dílo poznáme po pár řádcích. Ačkoli Lakuna nepatří k jeho nejsilnějším a je spíše takovou rozcvičkou mezi díly zásadnějšími, jakožto úvod do Exnerovy tvorby ji lze doporučit zcela samozřejmě; navíc ani labužník nepřijde zkrátka – vždyť kolik tak vtipných meditací, jako byla ta o Poloniovi na mopedu a okresní avantgardě, jinde najdete?

Milan Exner: Lakuna (aneb Hamlet na kolonádě). Ilustroval Roman Karpat. Liberec: nakladatelství Bor, 2007. 100 stran.

<<Recenze na Oblast stínu od stejného autora>>  

Průměr: 4.4 (7 hlasů)

Zpět nahoru