Tereza Boučková: Kohoutem jsem a Kohoutem zůstanu (Rok Kohouta)

Tereza Boučková

Tereza Boučková nepatří k nejplodnějším autorům, zato však rozhodně k těm nejpozoruhodnějším. Román Rok kohouta pokračuje v její tradici silně autobiografických próz reflektujících komplikovaný vztah s otcem, Pavlem Kohoutem, milostný a partnerský život, výchovu vlastních i adoptovaných dětí, uměleckou tvorbu a konečně kritický pohled na naši společnost.

Na rozdíl od legendárního Indiánského běhu je Rok kohouta méně ironický a více drásavý. Celá kniha čtenáře strhne, nepustí a působí silným autentickým dojmem. Pochopitelně nevíme, jestli a jak to, co píše, Boučková prožila, ale to je přeci jedno: výsledek je jasný – čteme o skutečném životě, s jehož postavami soucítíme a sympatizujeme.
Při tom všem dokáže mít odstup, zasmát se sama sobě, ale taky být v dobrém slova smyslu zaujatá, hledající a umí si stát za svou pravdou.

Vzato kolem a kolem, častokrát jde o životní banality, z nichž některé už jsme četli mnohokrát (za to autorka nemůže: život je obvykle banální!), a nestálo by to za řeč, kdyby to nebylo tak zatraceně dobře zapsané!

Zásadním tématem je ovšem poměrně neobehraný fenomén adopcí. Boučková přesvědčivě ukazuje, jak se jí přes veškerou dobrou vůli nepovedl pokus s adoptovanými dětmi, které skončily přesně tak, jak různá mediální klišé napovídají. Celé lamentování Boučkové (ale  třeba i pasáž o Jankově filmu Vierka) pak nabádají k poměrně provokativní otázce – opravdu je život člověka flákajícího se někde mezi vězením, drogami, nezaměstnaností a sociálními dávkami ztracenější a promarněnější než běžný život maloměšťáka se dvěma dětmi, hypotékou a životem prožitým v paneláku a kanceláři netvůrčím, stereotypním způsobem?

Sympatická je Boučkové otevřenost, včetně nevyhýbání se nepříjemnostem z rodinného a partnerského života, ale především různým konkrétním sporům až skandálům (např. konflikt s časopisem Respekt). I v tom je vlastně podobná prozaickému psaní svého otce. Inu, jak zazní v Roku kohouta: Navždy zůstávám Kohoutem.

Rok kohouta Terezy Boučkové je kniha silná, čtivá, vtipná, tvrdá a naprosto zásadní.

Průměr: 5 (38 hlasů)

nedostatek úcty

Zdravím,
zaráží mě absolutní nedostatek úcty paní Boučkové k jejím dětem.
Kdo jí dal právo o nich troubit do světa vše o jejich životě?
Také její pokrytectví v rozhovorech pro noviny a časopisy.
Neudává jejich jména, ale stačí spustit internet a vím o nich vše.
Možná svou knihou ovlivnila osudy mnoha dětí i potencionálních rodičů, kteří by vytvořili, nebýt jejích duševních klystýrů, smysluplnou rodinu.
Také přispěla k negativnímu vnímání Romů.
K odsuzování, nenávisti.
Mstí se tím nejenom svým adoptovaným dětěm.
Já u ní nevnímám zlomené srdce milující matky.
Anastázie Fendrychová

buď jste tu knížku

buď jste tu knížku nečetla, anebo Vám prostě neunesete otevřenost s jakou jí TB napsala. Je opravdu Džamilovsky naivní myslet si, že knížka přispěla k "negativnímu vnímání Romů". To co TB píše je bohužel plně v souladu s poznatky, které publikuje například František Koukolík ve svých populárně-vědeckých knihách, např. Vzpoura Deprivantů. Je jen dobře, že se o neuspokojivém stavu systému adopcí začíná díky téhle knížce více mluvit...
RK

Díky, Terezo

Právě před chvílí jsem dočetla zmíněnou knihu a šla zapnout PC, abych tu našla e-mailový kontakt na autorku (a narazila jsem i na tuto diskuzi)- mluví mi totiž z duše!!! Chtěla bych jí za vše poděkovat a vzkázat, aby si nic nedělala z odsudku lidí, kteří nevědí a nemohou pohopit, o čem je řeč, pokud to sami nezažili!!! Blahoslavení...
Proč to říkám? Mám podobnou zkušenost jako TB. Právě se chystám na první návštěvu do vězení za svým adoptovaným synem, který, jak jinak, má černé vlasy, mozkovou dysfunkci... Prolila jsem kvůli němu v životě hodně slz, (kdyby kniha vyšla dříve, možná bych si některé ušetřila). Opakované lži a krádeže (už od poměrně ranného dětství) i naprosto nelogické reakce (které otravovaly život lidem kolem a ředitelku jeho poslední základní školy přiváděly k hysterickým záchvatům) mi drásaly nervy... I já jsem mu řekla mnoho sprostých a tvrdých slov, zmlátila ho a někdy bych ho nejraději i zabila, aby nemohl páchat další zlo (většinou jsem se za to pak sama před sebou styděla), ale rozumně se s ním mluvit obvykle nedalo (a pozitivní motivace čertví proč nikdy nefungovala), nevnímal, nechápal, nechtěl... A klidně ubližoval všem, kteří ho kdy měli rádi, vykradl i rodinu, ke které jezdil každý rok na prázdniny...Tehdy hrozilo i něco víc, dům totiž nebyl prázdný a on se do něj nevloupal sám... Tehdy jsem mu řekla, že je lidská zrůda...
Z vězení teď píše srdceryvné dopisy - všeho lituje, byl idiot, já jsem bombovní mamina, už pochopil, že pro něj chci to nejlepší, zkrátka chce změnit život... Jenže to už jsem zažila v době jeho pobytů v diagnosťáku - sliby (mi, vychovatelům...), pak útěk a nakonec ho vyhodili i odtamtud - prý by jim narušoval kolektiv, musela jsem si ho odvézt domů....
Nechci podlehnout falešným iluzím, znám ho lépe než on sám sebe a vím, že to teď myslí upřímně, ale jeho odhodlání mu dlouho nevydřží - ještě ne...Je totiž silně nezralý.
Přesto, nebo právě proto, se stále ještě nevzdávám naděje. Jednak je mladý a má ještě šanci dozrát, jednak jsme zažili i hezké chvíle a já jsem svého kroku přes všechny problémy nikdy nelitovala. Dnes mě těší, že je konečně schopný alespoň se soustředit a sesumírovat své základní problémy a pochopit, že tudy cesta nevede... Už to je pokrok bez ohledu na výsledek v nejbližších letech... Pořád ho mám ráda a chci mu pomoci, aby žil podle svého, ale současně v mezích zákonů... Sám se o to už začal snažit - našel si práci a líbí se mu v ní - to je koro zázrak. Jsou tu sice okolnosti, které situaci komplikují, ale uvidíme...
Mám ještě jeden velký důvod, proč si uchovat zbytky naděje. Adoptovala jsem totiž dvojčata a jeho sestra je úplně jiná. Nemá (naštěstí) černé vlasy ani mozkovou dysfunkci. Po odchodu syna z domova (začal utíkat v 16), se nám spolu žilo krásně. Konečně jsme dostaly možnost navázat spolu velmi hezký vztah založený na důvěře a lásce. Dcera dostudovala střední, pracuje, už sice žije s přítelem, ale máme spolu stále těsný vztah, řekla bych, že mnohem těsnější, než mnohdy vidím u pokrevních svazků.
Téma, které TB rozkrývá neotřelým způsobem, je rozsáhlé a komplikované, samozřejmě, že do knihy se nedá vtěsnat vše a nikdo z nás není ideální rodič... Ale chci tím vším ještě jednou říci, že Tereze moc děkuji a držím palce!!!!
Jana Nováková

Tereza Boučková

Po přečtení knihy T. Boučkové jsem stejně jako předchozí čtenářka chtěla najít kontakt na autorku a našla jsem spoustu nesmyslů od lidí, kteří neví o čem mluví.Otázka adopce se netýká pouze adopce Romů, týká se adopce jako takové, které u nás pořád ještě není věnována dostatečná péče a pomoc adoptivním rodičům. Jenom jsem chtěla paní Boučkové říct, že nic z toho co se stalo, není její vina. Jsem zhruba stejně stará jako ona, mám dvě dospělé děti, naštěstí obě hodné, ale na výchovu už dávno nevěřím. Obě vyrůstaly ve stejném prostředí, u stejných rodičů,stejně se stravovaly i byly stejně "vychovávány", ale každé je úplně jiné, stejně jako já s mým bratrem a pozoruji to dlouhodobě i ve svém okolí. Já už teď zastávám názor, že děti naučíme zdravit, poděkovat, poprosit, umýt si ruce po použití záchodu nebo jíst příborem, ale rozhodně neovlivníme to, s čím přišly na svět.Nevím, jestli je to dobře nebo ne, ale jsem přesvědčena, že to tak je a paní Boučkovou zdravím. Anna Marešová

Rok kohouta je skvělá

Rok kohouta je skvělá knížka a hluboce autorku obdivuji. Nechápu lidi, kteří v tom vidí jakýsi rasový podtext apod. Paní Boučková chtěla umožnit těm dvěma chlapcům slušný život, 20 let se o ně starala, a nakonec si musí zamykat věci, aby ji je nevzali?? Nepředpokládám, že by byla chyba ve výchově. Bohužel v těch dětech to je..ať si každý říká co chce...
Velmi se mi líbilo přirovnání v této knížce, že vychovat Roma, je pro nás, jako kdyby kočka domácí se ujala kotěte pantera..když je malý kočka ho zvládne,ale co až vyroste???

Díky za výbornou knihu

PH

také chci poděkovat terezo...

a sklonit se před vámi,čtu vaše knihy již léta....když mi dcera o víkendu donesla rok kohouta,v pondělí jsem si musela dojít pro neurol na spaní,neb jsem se vžila do vašich pocitů,nespavosti a zoufalství,že bych brečela...jak ráda bych se s vámi sešla.....lidka

Nedá spát........

Myslím,že kdo si knihu přečte,nedá mu spát.Nutí k přemýšlení a zamyšlení.Je skvělá,nejlepší(ale také nejsmutnější)co jsem letos četla.Děkuji a hodně štěstí.ZH

také k Roku kohouta

Hezký večer, nedá mi to, nepřipojit se ke komentářům... Knížku, kterou jsem našla pod stromečkem, čtu částečně pod peřinou, na záchodě, v kuchyni, v jedné ruce knihu, v druhé vařečku, chrastítko... zkrátka nějaký jiný předmět související s rodinou a dvěma malými vlastními dětmi... Nemůžu se odtrhnout. Myslím, že tolik lásky a citu "na papíře" a předtím v rodině nemá mnohdy ani to dítě vlastní. A ani u něj člověk nikdy neví, jak to nakonec dopadne... Moc na Terezu B. myslím, velmi upřímně. Zdenka Tichá

dobré...

Milá Terezo,
právě jsem (jedním dechem) přečetla Vaši knihu. Absolutně Vám věřím a chápu, je to velmi živé.. ....Nejsem rasistka, pouze jako dítě jsem zaznamenala myšlenku své tety, celoživotně fungující v dětském domově. Ta tenkrát prohlásila, že romské děti jsou většinou krásné, velmi přítulné, milé...do puberty! Většina adopcí prý dopadla neslavně. Něco podobného, co Vy popisujete. A jiná známá tvrdí "geny jsou svinstvo..." Pro mne, když někdo odloží dítě, je geneticky nedobře indisponovaný. To samo o sobě celou věc ještě ztěžuje. Na druhou stranu, existují i Romové, kteří jsou skvělí. No, asi jich je málo. Řešení, existuje-li, v nedohlednu.
Přeji šťastný rok 2009. I. Vaníčková (i.vanickova@volny.cz)

Děkuji Terezo,

za tak nadhernou knihu, kterou jsme celá rodina přečetli jedním dechem. Sami jsme byli v adopčním řízení, než se nám narodila vlastní dcera, teď zvažujeme, zda v tom pokračovat či ne. Vaše knížka (i předchozí rozhovor pro Marianne) nám otevřela oči, které viděly jen dobrý skutek, že dáme nějakému dítěti rodinu - teď o tom mnohem víc uvažujeme i z jiných stran. Zatim jsme rozhodnuti 50/50, ale chtěli bychom přijmout co možná nejmenší dítě - ideálně hned po porodu. Sami vidíme, kolik takový malý drobeček potřebuje hned od začátku lásky a pocitu bezpečí. Snad se nám to podaří. Hodně síly do dalšícho života přejí Radilovi

poděkování

Díky za úpřimnost vůbec , kniha je nádherná protože úpřimná. Ne jenom vztahy v rodině, ale Váš statečný život si zaslouží metál, no asi si budete muset počkat. Psát tak jako Vy, tak moc jiných knih asi nevyjde, ale taky by jich nebylo škoda, jste silná a krásná, v jedné větě říkáte víc, než všichni Wivegové /nebo jak se to píše/ dohromady.Přeji Vám do nového roku mnoho tvůrčích nápadů a klidný život . Jaromír Šimek Náměstí Míru 78 Svitavy
ps: nás nedostanou

Díky Terezy Boučkové

Dobrý den všem přispěvatelům těchto stránek. Děkuju za hezké i kritické postřehy a přeju krásný rok 2009.
Na vědomost dávám, že jsem si (sama!) udělala vlastní www stránky, kde jsou nejen základní informace a kontakty, ale i aktuality. Podívejte se... Zdravím, Tereza Boučková

(www.terezabouckova.cz)

Rok kohouta

Vlastní děti v pubertě také po sobě nechávají drobečky a neuklízí špinavé prádlo. Hysterické scény rodičů všechno zhorší. Nedivím se že potom Lukáš rozbil postel. L.M. Křemže

Rok kohouta

Nechci znova opakovat to co je na předcházejících příspevcích,souhlasím s chválou a obdivuji p.Boučkovou jak je statečná. Nepochopím proč Rok Kohouta není knihou roku místo Románu pro muže. Ten jsem nečetla,ale ani nemám chuť po přečtení jeho několika knih. Chápu,že každý nemáme stejný vkus.Přeju p.Boučkové,aby její synové vyrostli ze svých"pubertálních?" vlastností a alespoň v dospelosti pochopili co pro ně adoptívní rodiče udělali. Mnoho štěstí a pište! Elena Hnízdilová.

Dobrý den,

knihu jsem zatím nečetla,ale!Jen mě zaskočilo,kolik reaguje lidí a kolik z nich někdy někoho adoptovalo ,nebo osvojilo.MOje mamka začala s tímto koníčkem,když mi bylo 14 let.Jsem její vlastní a mám ještě starší vlastní sestru!!!!!!Na první rómskou sestru jsem asi trochu žárlila,protože mohla všechno a všechno se jí odpustilo a prošlo jí.Narozdíl ode mě!!!Přišla k nám,když jí bylo devět.Malého 16 měsíčního bráchu jsem si oblíbyla a do dnes mi na něm tak nějak záleží.Opět se mu věnovala celá rodina a myslím,že se mu dostalo ze všech dalších dětí nejvíc.Ale otec cikán matka bezduchá běloška.Je po nich nespolehlivý,nepracuje,dělá dluhy,kouří marjánku atd.A fakt jsme se snažili bže mě bylo v té době 18 a byl tak skoro jako můj.Když sem čekala první dítě trávil většinu času se mnou doma,protože býval dost často nemocný.Myslím,že by to něm mělo zanechat nějaký vliv.Moje děti studují oba na střední škole,sportují a byť je vychovávám sama nemám s nima problémy.Mamčinou péčí prošlo asi 15 dětí,v určité době sem je přestala počítat.Dokonce nám dali i jednu dívku pro kterou jsem vyplňovala testíky a dotazníky ze sociálky spolu s mamčiným manželem a nelžu,že jsme se oba snažili napsat to tak,aby nám jí nedali.Ani to nepomohlo.Paní úřednice,která to tenkrát rozhodovala byla zřejmě placená za množství odbytejch dětí.A mám dojem,že se toho od roku 1981 kdy si mamka brala první dítě moc nezměnilo.Snad jen finance jsou větší,ale stojej ty peníze za to?Jak pro ty děti tak pro rodiče?A je dobře,když dostane 65 letý člověk 14 let staré dítě do pěstounské péče????

Rok kohouta

Dobrý den,
právě jsem během jednoho dne a také jedním dechem přečetla Rok kohouta...Je to zdaleka nejlepší kniha, kterou jsem za poslední dobu přečetla...Paní Terezu Boučkovou obdivuji za její statečnost...a přeji jen to nejlepší a nejkrásnější do dalšího života...
S pozdravem, Katka

Rok kohouta

Knihu jsem si nadělila sama sobě pod stromeček a včera po půlnoci jsem ji dočetla podruhé. Prvně jsem ji četla tak nedočkavě, že to druhé čtení mi umožnilo víc o ní přemýšlet. A i já ve svých 65 letech jsem si z ní odnesla mnohá ponaučení pro život.
Díky paní Boučkové. Anna Březinová

Referát

Dobrý den.. četla jsem tady vasi diskuzi a omlouvam se pokud ruším.. ale potřebovala bych pomoct.. doufam ze se tady najde človicka co mi pomuze.. mám mít tento týden referát na knihu ROK KOHOUTA.. a nemohla jsem ji sehnat.. ve všech knihovnach jsou pujcene..ma se vratit az tento týden.. pujdo to zkusit v pondeli znovu do knihovny..ale ja tak rychle knihu neprečtu nejsem dobrá čtenařka.. tak se tady trošku ponižuji a žadam o pomoct zda byste mi nekdo nemohl poslat neco jako obsah knihy..abych to mohla pouzit jako referat. a naucit se to naspamět.. prosim .. moc.. nechavam tu mail.. jandova01@seznam.cz moc děkuji předem.. doufam že se najde jeste nejaka dušicka co me nenecha v beznadeji.. Petra Jandová

Zpět nahoru