V očekávání, vyvolaném beletristickou prvotinou renomovaného badatele a univerzitního profesora, je vždy cosi štiplavého. Knihovna Jana Bažanta na první pohled patří k módní vlně knih, které pomocí kombinace detektivky a kunsthistorických výkladů (či spekulací) vyvolávají v čtenářích dojem, že právě objevili podstatu nějakého světového spiknutí. Nebo by mohlo jít o druh profesorského románu, který beletristickou formou jen maskuje učebnici. Ovšem Knihovna není ani jedním.

Vyšetřování bizarní vraždy nadějného postgraduanta katedry dějin umění Sebastiána Bergmanna, které je pojednáno v první části, probíhá vlastně jen mimochodem a výklady a dohady související se stavbou pražského Belvederu také nehrají prim. V příběhu dědičky vzácné a drahé knihovny - Marie Bergmann i ne zcela úspěšného kunsthistorika Gabriela Stefana a dalších postav hraje značnou roli fantazie. A právě ta je po mém soudu klíčem k celému románu: ukazuje nám, co se honí hlavou akademikovi, leč není prezentovatelné v grantovém projektu. Je potěšující číst román, kde se v pravidelném sledu vyskytují výrazy jako „dizertace", „habilitační práce" nebo „estetické aspekty". Rovněž pozoruhodný je drobný motiv asistenta Stefana, který není schopen dopsat svou práci, neboť upozorňuje na všudypřítomná tvůrčí muka, jež doprovázejí patrně každou tvůrčí činnost, ať už jde o psaní odborných studií nebo básní, a kterou nejspíš důvěrně zná každý, kdo se pohybuje v univerzitním prostředí. A konečně, kde jinde může být hlavním motorem příběhu a objektem vášně téměř všech zúčastněných KNIHOVNA?

Tím vším Bažantův román zobrazuje něco, s čím se v soudobé nejen české produkci běžně nesetkáváme. Zároveň jsou to všechno věci jaksi „pod povrchem" a stejně jako je Ecovo Jméno růže v širší čtenářské obci pokládáno zejména za „historickou detektivku", tak i Knihovna se může bez problémů stát bestsellerem pro čtenáře, kteří baží po tajemstvích a jejich vysvětlení, pokud možno hluboko v minulosti (i zde se pointy, sympaticky prozaické, dočkáme). Nabízí se srovnání s Milošem Urbanem, s jehož prózami má Knihovna leccos společného. Zásadní rozdíl je však v hrdinech, neboť ti Urbanovi jsou přeci jenom obyčejnější, mondénnější, a tedy také méně sympatičtí.

Bažant píše lehce a srozumitelně, možné by mu bylo vytknout jen nedostatek humoru, i když například scény se strýčkem Hugonem jsou neodolatelné. Knihovna je tak téměř ideálním komerčním produktem (včetně product placementu!), nad nímž mohou zábavné a odpočinkové čtení najít snad všichni čtenáři. Najdou se však tací, kteří se pobaví více.

 

Jan Bažant: Knihovna. Praha-Litomyšl: Paseka, 2006. 344 stran.

 

Pozn. Tento text jsem původně napsal pro Literární noviny, kde též vyšel (LtN 14/2007), ovšem ve značně odpudivé a redakcí zpracované podobě, pod názvem Ze života moderního intelektuála. Nyní jsem se k původnímu textu vrátil, významně ho rozšířil a přepracoval.

Select ratingŠpatnýNic mocPrůměrnýNadprůměrnýExcelentní!

Průměr: 4.8 (4 hlasů)