Resetting – Jiné cesty k věcnosti

Jaromír Novotný, Resetting, 2006, .jpg

V rámci právě probíhající výstavy Resetting zavítalo do Galerie Hlavního města Prahy znovu mladé české umění. Kurátor Petr Vaňous si za hlavní kritérium selekce zvolil „proces návratu a opakování“ a pokusil se tak návštěvníkům Městské knihovny nabídnout pohled na uměleckou tvorbu, jež se nevyvíjí na schématu přímky, nýbrž spíše odstředivé spirály.

Výběr na výstavě zastoupených autorů je poměrně široký a dle slov samotných organizátorů spíše intuitivní. První ucelenější část souboru tvoří pochmurné vize vybydlených urbánních prostorů (Filip Černý, Jonáš Czesany, Jaromír Novotný, Daniel Pitín) odkazujících se stejně tak k odcizujícímu normalizačnímu bydlení, jako k chladu nejnovějších „administraček“. Mezi nimi vynikají malby Františka Novotného (Čekárna, Resetting, Exit, Tabule). Přesné, snad rýsované, linie odlidštěných fragmentů moderní architektury komunikují na jeho plátnech s uvolněnějšími barevnými skvrnami, jakýmsi rozkladným činitelem navozujícím pocit úpadku sociálních struktur, jež výchozí architekturu vytvořily. Podobného dojmu dociluje též Daniel Pitín, jenž zasazuje torza hyperreality (kancelář, rodinný domek) do temně oblačného pozadí, dodávajícího výjevům nádechu noční můry. Bezútěšná šeď globalizovaného světa, protkaného vertikálně i horizontálně sklem a betonem, čiší i z nápravy kamionu, již umístil Zbyněk Sedlecký do mlhavého pozadí svého obrazu Silnice.

Daniel Pitín, Kancelář, 2007K výše uvedené skupině autorů lze velice volně přiřadit i Josefa Bolfa. I on má v ohnisku zájmu město, nechává jej však promlouvat zcela protichůdným způsobem. Místo toho, aby nechal diváka pocítit bezútěšnost architektury zbavené živých bytostí, bují v jeho sídlištích obludně bizarní život plný lidských, zvířecích a lidskozvířecích zrůd zdegenerovaných prostředím, či možná naopak prostředí degenerujících (Playground, Spolu doma). V nejvyhrocenější podobě je tento přístup patrný na rytině Crash II, kde mezi panelovými domy vyrůstá hororový les plný lidských bytostí se zvířecími hlavami – maskami. Jako by tu pudová podstata člověka prorazila vybetonované plochy sociálních konvencí a pod ohromným tlakem tryskala malými průrvami na povrch. Podobnou hororovou atmosférou oplývají také malby Lubomíra Typlta. Dle názvů „neškodné“ žánrové obrázky (Smějící se, Kluci se šnekem, Kluci s kočkou) se v jeho podání proměňují v expresivní zobrazení malých monster s nebezpečně vyhlížejícími tlamami plnými ostrých zubů.

Za další tématický okruh, který lze na výstavě vysledovat, považuji ironické komentáře ke stavu současné kultury a společnosti. Petr Malina například portrétuje sebe sama před úvodními panely slavných světových výstav posledních let (Já a Edward, Já a Neo). Zdá se, jako by tímto gestem ironizoval přehnanou snahu některých umělců tvořit svá díla v kontextu etablovaného umění a intelektuálně odkazovat k historii své profese. Osvěžující kapku humoru přimíchává do svých sytých barev i KW, když stojící figuru muže doplňuje vzorníkem odstínů jak vystřiženého z nějakého nabídkového katalogu. Výklad tohoto obrazu může být z mého pohledu hned dvojí, a ani jedna z možností není nezajímavá. Vzorník může odkazovat ke stále větší komercializaci lidského těla a člověka obecně, může být však stejně tak komentářem k situaci umění, které se stále více sbližuje s ekonomickou sférou – KW jako by se vysmíval sám sobě a vědomě se ponižoval na úroveň výrobce reklamních letáčků. 
 
Jiří Petrbok, Zátiší, 2007, akryl na plátněPoslední skupinou děl, které bych v této recenzi rád věnoval pozornost, jsou obrazy rozvíjející svůj obsah na základě vyhraněné formy, či lépe řečeno z formy činící obsah. Vedle graficky vytříbených japonizujících struktur Jakuba Hoška (Welcome ghosts, Post teenage state) či hnědé hladké plochy poseté zrnitými geometrickými útvary Petra Písaříka (Čokoláda) je to například Zmrzlina Miroslava Polácha promítnutá do donekonečna mizícího úběžníku, která připomíná mašiny z budovatelských tiskovin. S formou, jež sama o sobě nese význam, se setkáváme i na známých džínových malbách Františka Matouška (Jana, Člun, Kdo mě dneska hlídá) či ve světelných paranáboženských vizích Jakuba Špaňhela (Aral v noci, Reichstag). Za vtipný komentář k vývoji malířských forem lze považovat Malíře Alice Nikitinové – je zde zobrazen muž v pracovním obleku přemalovávající válečkový dekor měšťáckého interiéru transparentní šedí.

Na závěr je nutno položit si otázku, zda výstava Resetting naplňuje předem vytčený koncept kurátorů. Utkvělé opakování stále stejných námětů či formálních postupů v nejrůznějších variacích a významových posunech považuji za princip společný téměř všem, a nejen výtvarným, umělcům. Proto se domnívám, že podobně zamýšlenou výstavu lze naplnit téměř jakýmikoli díly a vždy bude danou podmínku splňovat. Záměr autorů výstavy je bezbřeze široký a žádný zvláštní objevný úhel pohledu proto nepřináší. Bez ohledu na tento nedostatek se podařilo svést do Městské knihovny velice kvalitní soubor děl současné předmětné malby. Výstavě se tak povedlo velice obstojně naplnit alespoň cíle, jež naznačuje ve svém podtitulu (Jiné cesty k věcnosti).

foto: www.ghmp.cz

Resetting – Jiné cesty k věcnosti
21. 12. 2007 – 23. 3. 2008
Galerie Hlavního města Prahy – Městská knihovna

Průměr: 4.5 (10 hlasů)

Zpět nahoru